Prázdniny pana Hulota

Pan Hulot tráví prázdniny v přímořském letovisku. Jak tomu u Tatiho bývá, film v podstatě postrádá složitější děj. A ani není tak společensko kritický jako jeho pozdější filmy. Humor tu vyplývá hlavně z kontrastu vše kazícího Hulota, který se každému zmateně plete do cesty a kazí tak ostatním dovolenou. Samotný toho pak hned lituje, ale co naplat, když prázdniny končí, dospělí ho přehlížejí, a loučí se s ním v podstatě jen děti. Tahle poslední scéna je na filmu úplně nejkrásnější. Nejen tedy, že Tatiho postavu dostala v tomto filmu své definitivní jméno, ale byla nám odhalena i její hlavní podstata, dětská duše. (26.10.2006)

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Takovej typickej Tati. Moc pekne natoceny, prijemna, ale stereotypni hudba a vtipna postavicka roztrzityho pana Hulota, kterej se tak ruzne mota okolo ostatnich lidi a pusobi neustale nejaky malery a ma ze sebe problem vymacknout souvislou vetu. Prislo mi ale, ze tentokrat neukazuje Tati nejakej kontrast mezi mestem a vesnici a podobne a snazi se ciste o komedii, takze opravdu neustale se dejou nejaky vtipny veci. Bohuzel ne nejak extremne vtipny, skutecne pobavi to jen obcas. (26.01.2010)

budem si to musieť pozrieť znova a v asi inom rozpoložení... na jednej strane ma to do istej miery očarilo - má to svojské kúzlo, čaro prázdnin, atmoaféru akejsi detskej bezstarostnosti, sám hulot je veľké dieťa a humor vo filme (musel som si naň zvykať a aj tak mám pocit, že sme si na prvý krát úpkne nesadli) je veľmi naivný, insitný, kombinuje niekoľko tradícií komédie vo francúzsku s dosahom až na modernú commediu del arte... navyše je to film pozoruhodný a hlavne pre generáciu divákov odchovaných na hollywoode úplne "iný" - nemá klasickú štruktúru rozprávania (trojaktovka), v podstate ani nemá hlavného "hrdinu" (hulot je len akýsi "aktívny pozorovateľ") a dokonca ani dej (zápletka je vskutku maximálne prostá)... no čo má, je už spomínaná mágia, akési filmové "genius loci", navyše je miestami naozaj hravo a nápadito zrežírované, no neškoleného novica nepoznačeného staršími francúzskymi komédiami môže vyviesť z rovnováhy; (06.04.2014)

ocenenia : MFF Cannes 1953 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ Napriek nižšiemu hodnoteniu sa nedokážem ubrániť pocitu, že ma Tati začína na 100% dostávať do svojich osídiel.... jeho réžia, jeho mnohé malé drobnosti, jeho zmysel pre kompozíciu celej scény, jeho "starosvetský", nevnucujúco kritický - snáď excentricko-konzervatívny - postoj voči modernosti, to všetko z neho robí asi môj najväčší "objav" v poslednom roku (rokoch?).... (predpokladám že) každý jeho film je do posledného detailu prepracovaným dielom (absolútne sa stotožňujem s komentárom Shadwell-a), v ktorom je vtip, gag nie len v tom "hlavnom", čo sa deje pred kamerou (Tati akoby totiž "to hlavné" zámerne obaloval do celej scény, a nie sa snažil o kontrast medzi scénou aq tým čo sa v nej deje), ale množstvo malých potešení je častokrát veľmi nepatrné, a je nutné film vidieť viac krát, aby ich človek "objavil" ... paradoxne, najviac ma rozosmievali scény, pri ktorých Hulot ani nebol, alebo bol iba jedným z členov davu, pričom vyzdvihujem celý začiatok filmu (scéna na nádraží je geniálna :D ), ktorý majstrovsky vystihuje celú modernú "turistickú mašinériu".... najprv pokľudný pohľad na opustené pláže, náhle strih do staničnej vravy, kde sa húfy rekreantov (správajúcich sa ako stádo) náhlia za svojim oddychom :) .... no napriek určite kritickému podtónu, z celého filmu vyžaruje neskutočná pohoda, uvoľnenie a mix všetkých tých pocitov, ktoré si človek predstaví pod pojmom "prázdniny" ... 80% (23.01.2010)