Riphagen

„Pamatujte na to, že jste byly na výplatní pásce Němců. Jestli mě chytí, vezmu každého z vás s sebou!“ A Dries Riphagen to myslel smrtelně vážně, nemluvě o tom, že takových lidí na německé výplatní pásce nebylo zrovna málo…Já mám tyhle „malé“, lokální příběhy lidí vtažených do II. světové války rád. A Holanďané mě svými počiny v tomhle žánru dlouhodobě těší. Riphagen není výjimkou. Sice staví zejména na charakteru hlavní postavy (výborný Koningsbrugge), ale o to víc se o něj může opřít. Kým vlastně je, odvážným zachráncem, který si za svou pomoc také něco málo naúčtuje, nebo jen bezpáteřní, kolaborantskou sviní, jež má na rukách krev? Mě tahle vysoká hra, během níž Dries tancuje na čím dál tenčím ledě, bavila. Jeho schopnost manipulovat lidmi, přesvědčovat je o své pravdě a vykroutit se ze zdánlivě bezvýchodných situací byla skoro až fascinující. O to víc, vezmeme-li v potaz závěrečný dovětek. Solidní filmařina, za mě slušné 4*. „Zapomeň na Riphagena. Člověk jako on dostane, co zaslouží. Věř mi.“ (03.10.2021)

Postoj Holanďanov k vlastnej minulosti z obdobia 2. svetovej vojny stojí za veľký obdiv. Neutrálny štát, ktorý bol napadnutý Hitlerom a nim aj podrobený, ale je zarážajúca obrovská masa ľudí, ktorí kolaborovali so systémom. A postupne len z oblasti holokaustu sa vyťahujú na svetlo epizódy, ktoré ozrejmujú práve tú najhoršiu „vlasteneckú“ činnosť. Dalo sa to vycítiť z filmov Denník Anny Frankovej (2001), Čierna kniha (2007), Útočisko (1975), Sűskind (2012). Ale najsilnejšie sa kolaborácia prejavuje v Čiernej knihe a teraz v tomto filme. Zarážajúci je fakt, že holandská vláda začala konať proti Riphagenovi až 13 rokov po jeho smrti. V procese ho obvinili, že svojím pričinením spôsobil smrť najmenej 200 ľudí, počas vojny bol agentom spravodajskej služby SS ale aj SD . Aktívne sa podieľal na protižidovskej politike, kde profitoval na ich majetku. Po vojne bol v domácom väzení a v roku 1946 sa mu podarilo utiecť, ale v Španielskom Huesca ho zatkli. Odtiaľ bol prepustený na kauciu a v marci 1948 odletel do Argentíny. Často sa vracal do Európy, kde nakoniec aj v roku 1973 v sanatóriu vo Švajčiarsku zomrel. (16.12.2016)

Absolutne nečakané prekvapko. Nebudem sa hrať na žiadneho vojnového super znalca a rovno poviem, že meno Riphagen mi nič nehovorilo. Som si istý, že v Holandsku nebol zďaleka jediný a každá krajina mala niekoľkých podobných alebo aj horších "Riphagenov". Isté je, že po tomto filme jeho meno len tak nezabudnete. Film je max. realisticky spracovaný, rozhodne nečakajte žiadny vojnový thriller ani bájky o tom ako dobro zvíťazilo nad zlom. Najväčší klad filmu je jednoznačne hlavná postava. Riphagen nie je na prvý pohľad nijako zvlášť sympatický chlapík, ale svojimi skutkami si vás získa. Chvíľu to trvá, kým zistíme na akej strane vlastne stojí a keď to s určitosťou vieme tak o chvíľu zapochybujete. Urobil to naschval? Mal to premyslené? Bola to náhoda? Narafičili to na neho?...Jedno sa musí nechať. Riphagen bol chytrý manipulátor, mal všetko výborne premyslené a takto šikovne a premyslene na to išli aj tvorcovia filmu, ktorí max. upútali moju pozornosť a bol som v napätí až do konca, pretože Riphagen je skoro ako Winnetou...(Ten rudokožec nemá sedm životú, ale devět..., aspoň tak to hovoril mr. Rollins). Takže po holandskej pecke Čierna kniha od Verhoevena tu máme min. rovnako dobrý holandský film z vojnového obdobia. 100%. (30.12.2016)

,,MUSÍME SI NAVZÁJEM POMÁHAT…“ /// Osobu Andriese Riphagena jsem doposud nezaregistroval. Snad proto mě bavilo, že nevím, jestli je ten, za koho se vydává, nebo je to jenom hra. Film je lidský drama z válečnejch časů. V celý Evropě to byl samej konfident a kolaborant. Holandsko nebylo výjimkou. Postupně se to podobá nějaký fikci, páč se mi těžko věří, že to byla taková banda idiotů… Prostě mi jde příběh proti srsti. Jinak síla filmu je v chytráctví a srabství lidí. A v tomhle se o Andriesovi Riphagenovi nedá napsat nic jinýho, než že byl frajer! Navíc ten doslov – a pak že jsme my, Češi, kreténi! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Knihu „Riphagen : de Amsterdamse onderwereld“, kterou v roce 1990 (nebo tu aktuálnější z roku 2010) napsali Bart Middelbourg a René ter Steege, neznám. 3.) Miluju pohádky. Třeba tu „o svini a řezníkovi“. 4.) Thx za titule „sizok“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (09.12.2016)

Riphagen je další zpracování již velmi rozlehlého a pestrobarevného mefistofelovského tématu. R. jako vtělený ďábel, který ví přesně jakou kartu je třeba vytáhnout, aby přebila jakoukoli jinou. R. jako člověk, který se vyzná a má po ruce vždy dost argumentů, obranných i útočných. Pozn.: Divil jsem se, že ve svém úspěšném tažení nenarazil na Seyß-Inquarta, od roku 1940 mistodžícího Holandska, bývalého pana Zajíce ze Stonařova. Kdysi jsem o něm složi písničku, která vyšla na ineditní kazetě, začíná: "Tohle je píseň o jednom děsným hazlovi / když slyším jeho jméno, krev mi stoupá do hlavy / rve mi to plíce a drtí meniskus / Seyß-Inquart, Seyß-Inquart, Seyß-Inquart blues" a konči: "A když jeho dnů bylo mnohem víc než dost / tak ho John C. Woods poslal na věčnost / živýho na špagát a mrtvýho na vůz / Seyß-Inquart, Seyß-Inquart, Seyß-Inquart blues". Seyß-Inquart je prostě vyšší třída, leckterý člověk zmůže víc než leckterý ďábel. (20.09.2019)