Černobílá spravedlnost

Paradoxně nejzajímavější je první třetina s "úvodem do děje", představením tehdejšího Detroitu, se širším záběrem na svět a pnutí ve společnosti. Pak se film zlomí do minimalistického vyprávění o jednom baráku a nepěkných věcech které si v něm dělá pár postav, jeho tempo umře, a jeho náhled začne být tak didaktický, až se jeho postavy začnou měnit na karikatury, čímž vlastně přestanou být jakkoli zajímavé - a ani následná soudní dohra to moc nezachraňuje. Teď se vyloženě nabízí srovnání s o pět let mladším Chicagským tribunálem, který podobné téma a koncepci zvládl nekonečně lépe. 7/10 (24.10.2020)

Slušně odsýpající drama na základě skutečných událostí, které až na přepálenou stopáž nemá skoro žádný kaz. Detroit mapuje krvavé události v motelu Algiers téměř dokumentární optikou, což ještě umocňuje zajímavě zvolená kamera, která všechny zúčastněné zabírá v osobnějším a intimnějším úhlu. V tomto bodě musím zmínit fenomenální herecký výkon Willa Poultera, jehož nesympatický "ksicht na ránu" velmi ostře kontrastuje se zvrácenou povahou jeho postavy. Na druhé straně této pomyslné barikády je John Boyega, jehož postava téměř po celý film nedělá vůbec nic a jenom se zmateně rozhlíží, což výsledný dojem z celého filmu lehce sráží. Avšak pokud se přenesete přes těchto pár chybiček a hluchých míst, dostanete vcelku povedenou sondu do jednoho zásadního občanského povstání v Detroitu roku 1967, které svou syrovostí ukazuje rasismus v celé jeho nahotě. A už jenom díky tomuto by neměl tento film zapadnout ve vodách filmového průměru. „It's a war zone out there. They're destroying the city.“ (10.12.2017)

Snímek, který je po formální stránce prostě dobře natočen, ale ukazuje se, že Bigelow si dala více záležet na příběhu do chvíle, než opustí motel. Pak už je to jen taková nutnost, která nemá ten správný drive a která spíše jen vyzní trochu do ztracena. To hlavní stejně bylo řečeno v motelu činy zúčastněných. (12.12.2017)

Aj keď mám pre filmy s rasistickým podtextom slabosť, tento ma príliš nechytil. Keď dostane takúto silnú tému založenú na skutočných udalostiach na starosť taká režisérka akou je Kathryn Bigelow, mal by ten film vyzerať úplne inak. Situácie, ktoré mali byť vypäté a ktoré mal divák prežívať rovnako emocionálne, ako postavy opreté o múr modliace sa o svoj život mnou nepohli a to je dosť vážny nedostatok. Možno to bolo spôsobené nedostatočným vykreslením postáv, ku ktorým som si nevytvoril žiadny vzťah, no môže za to aj scenár, ktorý je poskladaný z výpovedí svedkov, no veľa situácií pôsobí veľmi zvláštne. Policajti občas pôsobia ako drsní chlapci, čo si len robia svoju prácu, no občas ako úplne vymletí magori (ani sa medzi sebou nedohodnú, akú taktiku na vypočúvanie podozrivých zvolia, vďaka čomu dôjde ku zvláštnej situácii, ktorá by sa hodila skôr do čiernej komédie než do takejto drámy). Taktiež bolo dosť zmätené, ako sa tam plietli štátni policajti s detrotskými a s národnou gardou a ešte k tomu aj ochrankár, akoby nikto nevedel, kto to tam má vlastne na starosti. Ďalší kameň úrazu vidím v obsadení, hlavne Willa Poultera, ktorý vyzerá ako stredoškolák, navyše ten jeho ksicht pôsobí tak, že by mu nikto nedal do ruky ani pištoľku na vodu, nie to ešte aby šéfoval celej tej policajnej akcii a strieľal si tam ľudí ako na paintballe... Nie je to zlý film, no mohol to byť skvelý film. (05.03.2018)

U filmů Kathryn Bigelow většinou silně oceňuji autentické kvazidokumentární ztvárnění, ale zároveň mám problém s dramatickou odtažitostí a ne úplně vydařenou snahou o maximální dějovou komplexnost. Detroit je jejím prvním dílem, v němž takřka po celou dobu stoprocentně funguje obojí - navození obrazového naturalismu a autentické atmosféry proběhne během několika vteřin a do konce už nepoleví a v prvních 90 minutách sledujeme precizně vygradovanou story přecházející od zastřešujícího rasového konfliktu ke konfliktu mezi skupinou více či méně vyprofilovaných postav. Herci jsou výborní a je možná škoda, že o některých aktérech se toho navzdory dlouhé stopáži dozvíme tak málo a jiní představují uměle vymodelované typy za účelem klasického zdramatizování skutečného příběhu. Posledních 45 minut sice značně ubírá plyn a film díky zmírnění radikálního střihu a roztřesené kamery uvolňuje diváka z emocionální klece, ale jako celek se jedná o vyprávění bez větších chyb a zaváhání, které píše důstojný a naléhavý epitaf obětí vzešlých z dané události. I ohraná rasistická písnička má pořád svou sílu, když se dočká takhle kreativního dirigenta. 80% (24.12.2017)