Černobílá spravedlnost

Hanba akademii, že se tohle nedostalo mezi letošní nominované za nejlepší film (a ještě větší českým distributorům, že se našim kinům snímek úplně vyhnul!)... I přes značnou stopáž parádní drama podle skutečných událostí, významná část filmu je velmi intenzivní psycho teror. Herecké výkony bezchybné a režie mé oblíbenkyně Kathryn Bigelow (dosud JEDINÁ žena, která kdy dostala Oscara za režii!) je opět nesmírně sebejistá a precizní. 80 % (26.03.2018)

Tak nám úlisná Katka po čtyřech letech opět vylezla z pokrytecké žumpy politické korektnosti, začenichala tendence oskarové vlny a patrně zatoužila příští rok vytrhnout z rukou negromilitantní obrkrávy Džády Pičr Kovářové tentokrát počítám už nikoliv rasisticky zlatou, nýbrž tmavě ebenovou sošku nahatého prdeláče. Uplácala proto z hoven skutečně skutečné události bezprecedentního xenofobního vraždění a ponižování ubohých negroameričanů, o kterých sice nikdo nikdy nevypověděl, jak se přesně udály, nicméně Katka naprosto korektně fabulovala směrem k ceně akademie, která se má v únoru 2018 přejmenovat na Kunta Kinte. Fabulovala samozřejmě naprosto pravdivě, ani trochu tendenčně a naprosto v souladu s tím, jaxe to všechno jistojistě doopravdy stalo. Tedy tak, že pseudokástingově i herecky naprosto perfektní, zkurvený bílý policejní rasista, skoro odpornější a slizštější než Věčný žid, vraždí a psychicky týrá skupinku ultrasympatických, přátelských, usměvavých a mírumilovně blúsujících černoušku, zářivé to budoucnosti Detroitu. Každý, kdo se tam v posledních patnácti letech prošel z Dearbornu do Cantonu, přežil bez újmy, možná bez peněženky i mobilu, ale přežil, může dozajista potvrdit, jak moc by bylo přínosné a poučné natočit také dvojku tohoto sluníčkářsky manipulativního, nudného a neúměrně dlouhého svinstva, snad horšího než žabožroutské imigrační agitky, s názvem třeba Deathroit II: Návrat do Deathroitu. Poté, co otrokář spálil ten fuj fuj segregační a rasistický bič, zatočil s xenofoby a Toyota sežrala americký automobilový průmysl, odešla z města většina bílého obyvatelstva, protože, jak je to naprosto precizně a korektně prezentováno, se prostě bálo, aby jim tolik perspektivní kakaová většina nesebrala všechnu práci, a rozhodně ne proto, že nikdo nechtěl mít dvojdomek s chaloupkou strýčka Toma, decentního, spořádaného, přizpůsobivého, vzdělaného, kulturního a kultivovaného to souseda. A tak je od poloviny devadesátých let z dvoumilionového pilíře amerického průmyslu mičigenský Chánov s počtem vražd a loupežných přepadení na úrovní Haiti, Belize či Hondurasu a osmdesáti tisíci vyrabovanými budovami k demolici, odkud rasistické plevy odtáhly a zůstalo 600 000 nadmíru perspektivních, mírumilovných a pracovitých čokoamerických zrn, hrstka taky zfetovaných bílých socek a Eminem. Ale hlavně, když občas nějaké čtyřpéčko, tedy prospěchářsky politikařící pokrytecká piča z árijského Beverky Hills demagogicky a manipulativně připomene, jak bývalo v rasistických dobách zle! Počítám, že scénář Pohádky o Rodnym Kingovi už se peče. (17.12.2017)

Aj keď mám pre filmy s rasistickým podtextom slabosť, tento ma príliš nechytil. Keď dostane takúto silnú tému založenú na skutočných udalostiach na starosť taká režisérka akou je Kathryn Bigelow, mal by ten film vyzerať úplne inak. Situácie, ktoré mali byť vypäté a ktoré mal divák prežívať rovnako emocionálne, ako postavy opreté o múr modliace sa o svoj život mnou nepohli a to je dosť vážny nedostatok. Možno to bolo spôsobené nedostatočným vykreslením postáv, ku ktorým som si nevytvoril žiadny vzťah, no môže za to aj scenár, ktorý je poskladaný z výpovedí svedkov, no veľa situácií pôsobí veľmi zvláštne. Policajti občas pôsobia ako drsní chlapci, čo si len robia svoju prácu, no občas ako úplne vymletí magori (ani sa medzi sebou nedohodnú, akú taktiku na vypočúvanie podozrivých zvolia, vďaka čomu dôjde ku zvláštnej situácii, ktorá by sa hodila skôr do čiernej komédie než do takejto drámy). Taktiež bolo dosť zmätené, ako sa tam plietli štátni policajti s detrotskými a s národnou gardou a ešte k tomu aj ochrankár, akoby nikto nevedel, kto to tam má vlastne na starosti. Ďalší kameň úrazu vidím v obsadení, hlavne Willa Poultera, ktorý vyzerá ako stredoškolák, navyše ten jeho ksicht pôsobí tak, že by mu nikto nedal do ruky ani pištoľku na vodu, nie to ešte aby šéfoval celej tej policajnej akcii a strieľal si tam ľudí ako na paintballe... Nie je to zlý film, no mohol to byť skvelý film. (05.03.2018)

V nejednom divákovi vplyvom rozmáhajúcich sa chápadiel politickej korektnosti asi vyvstáva otázka, prečo sa tragická noc v jednom zapadnutom michiganskom moteli, ktorá sa krvavým písmom zapísala do histórie presne pred polstoročím, dočkala svojho filmového spracovania práve teraz. Venovať týmto úvahám dlhší čas a priestor by však v tomto prípade bolo neúctivé nielen voči obetiam tohto incidentu (nech už boli jeho detaily akékoľvek, je neodškriepiteľným faktom, že v hoteli s bielymi mužmi a černošskými dievčatami by sa niečo podobné v tých časoch stalo len sotva), ale aj samotnej snímke. Detroit je totiž v prvom rade bez diskusie kvalitnou a poctivou filmárčinou. V prvej polhodine sa usiluje postupne priblížiť všeobecné dianie, čo mnohí ocenia, no iným, najmä menej trpezlivým prinesie tento obšírny úvod veľmi rýchlo prvotné rozčarovanie, ktoré má následne dopad na výsledný zážitok. Po nej však prichádza očakávaný vrchol celého diania, udalosti v moteli Algiers, ktorým vládnu nesmierne silné emócie a napätie by sa v niektorých okamihoch priam dalo krájať. Práve tu majú možnosť vyniknúť výkony väčšinou menej známych hereckých mien, ktorým vládne stvárnenie hlavného antagonistu v podaní Willa Poultera. Áno, presne toho istého Willa Poultera, ktorý sa pred rokmi objavil v dodnes poslednej Narnii ako neznesiteľný bratranec hlavných hrdinov a od ktorého by len málokto očakával, že s takou suverenitou dokáže zvládnuť úlohu, akú mu predostrel scenár tohto filmu. Záverečnú časť tvoria očakávané následky spomínanej epizódy, ktoré sú pravdepodobne hlavným dôvodom toho, prečo napokon nejdem s hodnotením ešte vyššie. Predovšetkým scény odohrávajúce sa na súde sú totiž odbavené príliš povrchne, bez výraznejšej snahy strhnúť diváka, čo mňa ako osobu, ktorá si častokrát na filmovom plátne užije viac slovné prestrelky za dverami súdnej siene než skutočné prestrelky v uliciach, muselo zákonite sklamať. Napriek tomu však snímam z hlavy pomyselný klobúk pred Kathryn Bigelow, ktorej doterajšiu tvorbu som dodnes s určitými predsudkami obchádzal. Detroit ma totiž presvedčil o tom, že by som to mal čím skôr napraviť. (80%) (07.12.2017)

Styl Kathryn Bigelow příliš nevyhledávám, ovšem oceňuji oscarové snahy v poněkud tíživějším a syrovějším podání. Stejně jako v 30 minut po půlnoci nás čeká 140 minutová jízda, při níž divákovi občas nějaká situace neudělá úplně dobře a poučí nás o jednom dodnes nezapomenutém rasovém konfliktu ze 60. let, který z dnešního pohledu působí opravdu neskutečně, předkládá otázky k zamyšlení a přesně ve stylu této oscarové režiśerky předkládá nespokojené rozuzlení, jež tehdy všichni zúčastnění museli velmi hořce zkousnout. Celkově tedy dobře zpracovaná, od začátku volně uvažující, posléze silně gradující podívaná, jež klade důraz na lidské chování při vypjatých situacích a s tím spojené herecké výkony (Johnny Boyega je vyloženě vynikající), jež mě bavila o stupínek více než výše zmíněný sesterský kousek a za oscarové ověnčení bych se za pár měsíců nezlobil. (12.12.2017)