Nejtemnější hodina

1. Film je postaven na komediálním mustru a tím, že z hlavního hrdiny dělá klauna. Tím jednak odzbrojí skeptičtější či neutrální (ve smyslu citové zainteresovanosti) publikum, jelikož mu předloží klišé v podobě sympatického nemotory, medvídka, kterého si prostě musíte oblíbit. Jakmile děj potemní, komediální prvky zůstanou ve stopovém množství, aby se divákova sympatie nevytratila, zbytek se transformuje v patos. 2. Se skutečností – především co se týče vykreslení Churchillovy postavy – nemá film nic společného. Místo toho je celý film agitací za národní hrdost, která je prostřední karikaturou historického filmu. Film kromě dosti přímočaré snahy pozvednout národní sebevědomí nepřinese ke zpracovanému tématu vůbec nic nového, naopak si bere ta nejprostší klišé, které se pojí s Churchillem i britskou kulturou jako takovou, přičemž všechno negativní vynechává, potlačuje, nebo karikaturně převrací. 3. Celý film by bylo možné vyjádřit i takto: Britové si myslí, že jsou úžasně roztomilí, jenže nejsou. 4. Podobně jako biografie Borise Johnsona, i Darkest Hour Churchilla využívá ke glorifikaci názorů jakéhosi „obyčejného člověka“ a to dost křečovitým způsobem. Což ovšem na druhou stranu neznamená, že – jak Johnsonova kniha, tak Darkest Hour - není ve svých základních tendencích funkční. 5. Po formální stránce se film drží na Joea Wrighta poměrně při zemi. Přesto je zde několik pěkných scén, dále celá průměrných a několik přímočarých klišé, které pomocí otřepaných vizuálních postupů podtrhují patetické vyznění. 6. Nemluvě o hudbě… 7. Pěkná ukázka šablon, s jakými Wright pracuje, jsou například scény s Churchillovou sekretářkou (celou situaci lze zároveň brát jako návod, jak si ochočit mladou holku na způsob Padesát odstínů čehokoli): nerudný medvídek Churchill ji nejprve na úvod seřve, aniž by se té chudinky mladé zeptal alespoň na jméno; na to je pokárán svojí korektivní sympatickou manželkou, načež se začne k mladé dívce chovat jakože pěkně, což dokládá zejména kapesník, který ji empaticky podá, aby si mohla usušit slzičky, když zjistí, v jak těžké situaci se jejich národ nachází. Dívka je mu pak naprosto oddaná. A takové srágory se, zdá se, lidem opravdu líbí. 8. Představoval jsem si, jaké by například byly reakce na film, který by v podobném stylu zobrazoval třeba Václava Havla. Těžko si každopádně představit, že by s tím byl kdokoli spokojený. 9. Shodou okolností jsem se dal do sledování populární série Game of Thrones – přišlo mi vtipné, když jsem si uvědomil, že zobrazení politikaření a mezilidských vztahů je zde o dost realističtější, než v případě Wrightova filmu. (12.01.2018)

Je mi to ľúto, ale v mojich pocitoch po dosledovaní filmu prevláda sklamanie. Pravdepodobne to spôsobili priveľké očakávania. V každom národe a v každej kritickej dobe sa nájdu Chamberlainovia a Churchill. Chytráci, ktorí volia ústupky a kompromisy so stratou tváre a tí, ktorí sa so zurvalosťou buldoga valia vpred aj keď vyhliadky na ich úspech sú minimálne. Tohto zápasu sa mi vo filme nedostávalo a namiesto toho som dostal obraz rozplizlý mnohými nepodstatnými detailmi. Ale bohužiaľ, takýto dojem u mňa prevláda u väčšiny životopisných snímkov. (28.06.2022)

Inženýrský film tak možná pro cílovku naivních naturalizovaných vysokoškoláků, kteří oplývají pocitem, že titul je svátý grál a klíč k dobrým výsledkům. V přeneseném smyslu slova je to stejné režisér Wright, tvůrce 11 let starého a geniálně vymazleného Atonement. Snaží se každou scénu stůj co stůj formálně, esteticky a dialogově dokonale vycizelovat tak, že mu vlastně náboj, šťáva a hutnost příběhu s nonšalantní elegancí prokluzuje mezi prsty jako nůž krz máslo. Tedy ve finále je těžce mimo. Jestli to má být útok na Oscary, tak zřejmě nepovedený. Jestli film fungoval jen jako obyčejný nástroj na vyzdvihnutí maskérů Gary Oldmana a jeho hereckého výkonu, potom OK. (28.02.2018)

„Historie ke mně bude laskavá, protože ji mám v úmyslu psát..“ Když už se vědělo, že upřednostnění hanby před válkou přinese i to druhé, přišlo pár klíčových týdnů v kariéře britského ministerského předsedy, při kterých se rozhodlo, že světlo bude zase vyhrávat nad tmou.. Wright se sice zbytečně utápěl v některých manýrech (kolmé záběry shůry), ale zase přišel se solidním timingem vtipných, dramatických i emočně vypjatých momentů. Je v tom ten správný ostrovní patriotismus a úcta nejen ke královským autoritám, což mimochodem naše švejkovství vždycky špatně nese, a to celkové ladění je potřeba vzít na milost. Ono vám taky nic jiného nezbývá, když člověk vidí, že o všem rozhodlo krátké posezení na posteli s Bertiem, rychlé referendum ve vagónu metra a přílišné pocení churavého Chamberlaina.. A Oldman? Fantastická proměna, neskutečný výkon (superlativy možno prohodit). Jeho Churchilla a Hopkinsova Hitche bych milerád pozval na večeři pro pět, která by byla prostřená pro tři a u stolu by seděli čtyři zajímaví lidé.. (15.01.2018)

Asi guilty pleasure. Už druhý deň to neviem ohodnotiť. Uvedomujem si totiž, že takto to naozaj nebolo. A že Churchill nebol ani mrzutý hodný dedulo, ani populistický blb, ktorý robí dôležité rozhodnutia na základe názoru vzorky dvadsiatich vyburcovaných civilov. Že jeho charakter nie je determinovaný len vzťahom k sekretárke. Na druhú stranu, divácky zážitok to bol riadny. Tie prejavy a tie dialógy! A ta scéna v metre. Súhlasím, že tieto spielbergovské blbostičky sú jedným z dôvodov, prečo milujeme film. Bez rozmýšlania. Guilty pleasure. Srdcom. (21.05.2019)