Osudový dotek

Mhmm. Mám já to ale šťastnou ruku na filmy. Včera Jednoduchý plán, dneska Osudový dotek. Dva výborné filmy, které krom pětihvězdičkového hodnocení nic nespojuje. O tomhle filmu jsem věděl jen skutečně něco málo, neb nerad znám cokoli dopředu. Věděl jsem, že Ashton hraje hlavní roli, a že to bude další film, kde se dočkám skvostné Amy Smart. A taky že se bude trochu cestovat časem. Zaprvé jsem pochopil, co na něm Demi má. Zadruhé Amy Smart je zkrátka dokonalá. Zatřetí, fracek Tommy se okamžitě zařadil mezi mé nejnenáviděnější charaktery všech dob. A konečně začtvrté, film je skutečná emocionální horská dráha. S jakým umem a rychlostí dokáže přepínat emocemi jak televizi dálkovým ovladačem, to je nevídané. Jistě mám své výhrady, a to kupodivu především k názvu... Efekt motýlích křídel? Mávnutí motýlích křídel způsobí tajfun. Tady se mění zásadní věci, a přesto má vše stále stejné dějiště, stejné charaktery... Svým názvem evokuje něco hlubšího, a přitom je ve své podstatě hlavní chyták filmu ohromně povrchní. Ale to je jen malá vada na kráse. Občas to chce přimhouřit očko. SPOILEROIDNÍ PÉES. V jednu chvilku bych byl raději, kdyby Ashton radši pokračoval v tom, k čemu se chystal, a nevrhal se na ten pitomý deník... :o) (18.08.2009)

Pravda, pokud by byl dojezd takový, jako rozjezd, tedy skoro stoprocentní psycho, byl bych spokojen. Ovšem v druhé třetině, tváří v tvář veselým barvičkám a rozpustilému kampusu, to bledne a i když se snímek chce vrátit podruhé do stejných kolejí a částečně se mu to i daří, už to prostě není ono. Také s vědomím toho, že se mohl hrdina pořádně zamyslet a logicky pouvažovat, při kterém rozhodnutí by všechno zůstalo tak, jak má, ale hodinový film by asi nebyl to pravé. (11.10.2007)

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle. (01.07.2008)

Tam kde žánroví bratříčkové (nejen Dvanáct opic či Donnie Darco) ve své důmyslnosti teprve začínají zahřívat své kola logiky, tak tam už Osudový dotek se svou "dějovou a časově paradoxovou" linií dávno stojí na červenou. Přesto je to dobrý snímek, hlavně v první polovině. Pak dochází scenáristům (a vzhledem k tomu, že si to i natočili, tak i režisérům) dech i nápady a Kutcherovi talent. Celý snímek se začne potápět do vod průměrnosti plné klišé na klišé a jen díky včasnému ukončení se nepropadl ještě níže. (05.06.2004)

Ashton Kutcher, který si mohl tímto filmem zajistit nesmrtelnost, mi přijde jako jedna ze slabin jinak dost zajímavého filmu na věčně aktuální téma: změní-li se v naší minulosti jedna jediná drobná věc, může následovat sled dosti významných událostí ?!?!. Malý představitel Evana se mi líbil mnohem víc, měl krapet morbidnější výraz a to by bývalo bylo dobré i u Evana dospělého, abychom mohli být v napětí, co se z něj všechno ještě může vyklubat. Občasné nelogičnosti a "hra proti nastoleným pravidlům" (viz Anthony) mě netrápily tak jako otázka, proč musí mít každý cestovatel v čase pořád dokola křeče a tady k tomu ještě chrlení krve, vždyť opakovaný vtip není vtipem a kdyby to milý Ashton aspoň zahrál vždy trochu jinak.......Naopak Amy Smart byla ve svých různých verzích vždy skvělá. (30.01.2005)