Osudový dotek

Lapsus memoriae. Blackout. Výpadek paměti nebo prostě vokno- stresující věc v leckteré situaci (při testu obvzlášť). Možná měl Evan štěstí, že si některé hrůzné zážitky z dětství nepamatoval..(Ano, děti k sobě umí být navzájem velmi kruté, nevím, proč se psychologové neustále diví). O to bolestivější bylo pak jejich zpětné zjištění. Emocionálně mě to neroztrhalo jako onu poštovní schránku, mladou čtyřku sem pozorovala s mírně pootevřenými ústy- hráli líp jak někteří dospělí. Director´s cut ending je sice nápaditější než ten, kdy se dva lidé minou na přeplněné ulici, ale preferuju přesto ten původní. 90%. Ještě jedna věc- po skončení filmu mě popadla jedna prazvláštní chuť, pustit si dlouhý, táhlý a pomalý soundtrack. (Asi na mě byl snímek moc zbrklý). Kdo ví. (23.06.2007)

V roce 2004 a 2005 vznikly tři opravdu výborné filmy na stejnou tématiku. Svěrací kazajka, Hranice života a výše jmenovaný Osudový dotek. Podobní, ale každý naprosto o něčem jiném a proto se to nedá srovnat. Ale i kdybych musel tak bych souhlasil s tím, že tento je ze třetice nejlepší. Ashton Kutcher, herec, kterého bych si v takovém filmu opravdu nedokázal představit, ale opak je pravdou a on zahrál opravdu úctyhodný výkon, který filmu patřičně zvyšuje na kvalitě a pokud si na něj vzpomenu tak na úkor tohoto filmu. Příběh je nasnímán pro diváka opravdu nádherně a příjemně ubíhá...a dává divákovi čas na to aby si to patřičně urovnal v hlavě. Velice zajímavý film, který vtloukává divákovi hřebík do hlavy a je poté těžké ho z něj jen tak vyndat. (23.09.2006)

Výborně propracované sci-fi, kterému nemám prakticky co vytknout. Hlavní díky patří bezesporu scénáristům, kteří nevymysleli úplně originální scénář (něco podobného jsme viděli třeba ve Věčném svitu neposkvrněné mysli), ale zato hodně chytlivý. Ashton Kutcher mě velmi mile překvapil a přesvědčil, že je schopen zahrát i jiné než komediální role. Dávám sice pět hvězdiček, ale nemůžu se zbavit pocitu, že na umístění v TOP200 je snímek trochu nadhodnocený....... (28.01.2008)

Množstvo vizuálnych režijných vychytávok, neskutočne nadupaný dej a tajuplná atmosféra, podporená krásnym mysterióznym a emotívnym soundtrackom vás načisto pohltia a sprostredkujú vám pôsobivý a dojímavý zážitok. Ale pri aktívnejšom používaní hlavy neraz zakopnete. Niektoré zvraty sú iba pre efekt a stráca sa v nich zmysel predchádzajúceho diania (prečo sa nevrátil viacej krát do jedného okamihu a nevypiloval jeho okolnosti tak, aby bolo všetko perfektné?!). Vlastne je to celé taká naivnejšia verzia Dvanástich opíc, točiaca sa nie okolo zániku sveta, ale okolo lásky. (06.11.2004)

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle. (01.07.2008)