Musíme si pomáhať
Divided We Fall
Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHudba:
Aleš BřezinaHrají:
Bolek Polívka, Csongor Kassai, Jaroslav Dušek, Anna Šišková, Jiří Pecha, Martin Huba, Simona Stašová, Vladimír Marek, Jiří Kodet, Richard Tesařík (více)Obsahy(1)
Snímek Jana Hřebejka a Petra Jarchovského se odehrává za druhé světové války a pomocí malých lidských osudů dává konkrétní obsah pojmům hrdinství i zbabělost. Bezdětní manželé Čížkovi (A. Šišková a B. Polívka) se rozhodnou v roce 1943 ukrývat v tajné spíži svého bytu židovského uprchlíka Davida Wienera, syna Čížkova bývalého zaměstnavatele. Čížek si uvědomuje nebezpečí, do něhož přivedl svou domácnost i sousedy, avšak pomoc bližnímu v nouzi považuje za samozřejmou věc. Zároveň ale jako značně nehrdinský hrdina umírá strachy. Jeho osobní situaci značně zkomplikuje blížící se konec války, kdy mu hrozí nebezpečí jak ze strany Němců, tak i „poctivých“ českých spoluobčanů… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (551)
"Musíme si pomáhat. Včera jsem byl v ohrožení já... zítra můžete být vy." Jsem hrdý na to, že jsem Čech. My totiž přežijeme všechno. My jsme lezli do zadnice Židovského zaměstnavatele, Německého okupanta, Sovětského osvoboditele i Eurounijního diktátora. Až bude k dispozici další důležitý zadek, tak si v něm zase najdeme své místo. Jenže to děláme chytře - nezalézáme do něj všichni, ale jen někteří, aby nás po změně situace zase chránili ti, kteří se tam nevešli. Mám nás Čechy zkrátka hodně rád, ale přesto jsem překvapen tou nadšenou reakcí většiny na to, jaké nám to Hřebejk nastavil zrcadlo. Nebo si myslíte, že se vás to netýká? ()
Další z těch filmů, kdy se bráním označení komedie. "Musíme si pomáhat" obsahuje sice občasný jemný černý humor, ovšem ve výsledku je spíše "Schindlerovým seznamem" po česku. Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským byli na pomezí let 99/00 v tvůrčím rozpuku a byl bych skutečně zvědav, jestli toto období překonají. Pochybuji o tom ( = určitě ne). Film totiž oplývá skvělým scénářem, režií, skvostnou kamerou Jana Malíře a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony. Bolek Polívka byl naprosto omračující, zvláště v každé scéně s Richardem Tesaříkem. Csongor Kassai vypadá skutečně jako Žid, Jiří Pecha je typický maloměšťák a Jaroslav Dušek v životní roli. Po nějaké době alespoň tak trochu jiný pohled na válku, na světlé i stinné stránky českých povah a malá obyčejná lidská hrdinství, vyplývající nikoli ze statečnosti, ale spíše ze slušnosti. Na dnešní dobu učiněný zázrak a jeden z nejlepších filmů porevoluční éry. 95%. ()
Pre mňa je film "Musíme si pomáhať" najlepším počinom režiséra Jana Hřebejka. I ostatné jeho snímky sú nadpriemernými dielami, ale táto hlboko ľudská dráma, odohrávajúca sa počas okupácie Česka nemeckou fašistickou armádou, je mimoriadne podarená. Aj vďaka výborným hereckým výkonom hlavných predstaviteľov, to radím ku špičke českého filmu. **** ()
K tomuhle filmu jsem se dostal až dnes a docela toho lituji, protože se jedná o skutečně skvělý film. Hřebejk na malém prostoru rozehrává napínavý příběh o zbabělosti, odvaze a typickém čecháčkovství, jež se projeví v každé době. Bolek Polívka a Anna Šišková předvádí herecký koncert, ale pozadu nezůstávají ani nepřehlédnutelný Dušek nebo talentovaný Csongor Kassai. Musíme si pomáhat je jednou z těch filmových národních povinností, jež nezklamou ani po několikátém zhlédnutí. ()
Musíme si pomáhat a to v každé době, i za nepříznivých okolností... Silná myšlenka, která provází celý příběh (nejen) o odvaze rodiny Čížkovych skrývající žida v době 2. světové války. Tvůrci Hřebejk a Jarchovský věděli po úspěšních Pelíšcích, jak zaiistit divácký úspěch, a vsadili opět na trefné komediální prvky (např. absurdní scénka s písní Mein Gorilla v opileckém podání tří mužů, dohromady z různých stran válečné barikády :-)), které ve vhodných chvílích odlehčili dusivou atmosféru Protektorátu. Spolu s filmem Zapomenuté svělo asi nejzajímavější filmový výkon Bolka Polívky v netradičně charakterní roli, vedle něhož za pozornost stojí i tragikomický Jaroslav Dušek v roli kolaboranta, či spíše "převlekače kabátů" Prohaska. Tenhle film, o kterém jsem léta slýchaval a měl jistě vidět už mnohem dříve, rozhodně nezklamal. Jen bohužel, k závěru vyvstal doják a to nejen v momentu, kdy přesně na poslední chvíli před smrtelným nebezpečím se sháněný Wiener coby záchrana objeví v díře na střeše. Rovněž motiv narození dítěte zde působí až moc jako hra na divákovy city, i když chápu, že právě tohle zaručilo jinak zasluženou nominaci na Oscara na americkém kontinentu. (85%) (Filmová výzva 2018 - HonzaBez) ()
Galerie (28)
Zajímavosti (26)
- Podobně jako při psaní Pelíšků (1999), i tentokrát si Petr Jarchovský vzpomněl na svého dědečka. Zatímco dříve posloužil coby částečná předloha postavy, ztvárněné Jiřím Kodetem, tentokrát scenárista využil jeho vzpomínek pro vytvoření německého úředníka Kepkeho (Martin Huba). Pro měsíčník Cinema tehdy napsal: "Můj dědeček prožil válku v německém lágru. Když byl v devětatřicátém roce na udání zatčen a ocitl se v německé věznici, plivl mu německý oficír do tváře a řekl mu, že jsou mu milejší tři němečtí vrazi než jeden politický vězeň z Československa a že si může být jist, že věznění nepřežije. Léta měl dědeček na dveřích samotky napsáno: Návrat nežádoucí. Těžko si lze představit, co mu běželo každou noc hlavou. Oficír, jistý Krauze, byl typ starého pruského soldáta, který těžce nese Versailleskou smlouvu a úpěnlivě věří v konečné vítězství Německa. Když mu na frontě v Africe zabili prvního syna, nechal nastoupit celý lágr a vzdávat dlouhé hodiny čest padlému hrdinovi. Když mu po čase zabili v Rusku syna druhého, nebylo po zdrceném otci náhle ve věznici ani vidu, ani slechu. Když však, v závěru váílky, padl, zastřelen na útěku, i mladičký třetí syn, nevydržel i tento kalený nacista drtivost tragédie, která mu nejprve vygumovala mozek a pak i rodinu, vzala za své a on, zoufalý, obcházel cely právě s přeživšími politickými vězni z okupované Evropy, omlouval se jim a oplakával své mrtvé syny. Voják, oficír zmizel a zbyl pouze osamělý otec, otec, který přišel doslova o vše. Když dědeček vzpomínal na léta strávená v německých kriminálech, a že na ně nerad vzpomínal, zmiňoval nejčastěji tento příběh, mnohem častěji než líčení útrap a hrůz, které musel od Němců vytrpět. Možá proto, že je o proměně, o uvědomění si absurdity války, o přiznání viny, o pokání." (NIRO)
- Scenárista Petr Jarchovský ve svých zápiscích pro časopis Cinema vzpomínal, jak se filmařům vydařilo hledání lokací: Honza Hřebejk s architektem Milanem Býčkem objezdili spoustu východočeských městeček. Nalezli několik ucházejících míst, avšak povětšinou roztroušených po různých městech, často vzdálených a pro účely natáčení tedy komplikovaných. V závěru jedné z obhlídek navrhl Honza, aby se stavili ještě v Jaroměři-Josefově. Znal to město trochu z mého vyprávění. Celá moje rodina odtamtud pochází a já trávíval v Jaroměři u babičky jako školák nejedny prázdniny. (...) Pravda je taková, že rodinné okupační historie spojené s mládím mého otce a dědy, mám přirozeně spojené právě s Jaroměří. Pokud vytvářím iluzi maloměsta, vidím ji před sebou. (...) Pravý zázrak se však stal, když svým autem, v domnění, že exteriéry jsou víceméně nalezeny, přejeli šraňky a říčku Metuji a vjeli bránou do Josefova. Josefov, jak už název městečka vypovídá, je vlastně stará josefínská pevnost vystavěná na obranu Rakouska proti Prusům. "Tam můžeš postavit kameru na koleje a udělat stometrovou jízdu se všemi průhledy do dvorů a dalších ulic a nemusíš měnit jedinou lampu, jediné okno. Nic. Můžeš vlézt s kamerou do auta a jezdit po hvězdicovitých dlážděných ulicích josefovského ghetta sem a tam a nestane se ti, že bys zabral něco rušivého. Je to zázrak a požehnání, můžeme film provětrat a vytáhnout do exteriérů, aniž bychom platili miliony za stavbu dekorací. Když nalezneš přirozenou dekoraci, která tu stojí, můžeš si k rozpočtu pomyslně přičíst desítku milionů, která ti spadla doslova z nebe," líčil mi Honza své pocity nad vyvolanými fotografiemi místa, kde jsme pak v létě prakticky celý film natočili... (NIRO)
- Ve svých zápiscích vzpomínal Petr Jarchovský na báječné náhody při vybírání lokací v Josefově, kde Jan Hřebejk s Milanem Býčkem procházeli dvorky. V jednom z nich, docela maličkém a zastrčeném až na konci romského sídliště, je zastavila stará paní. Představili se jí a ona je pozvala k sobě do bytu: "Zdá se to neuvěřitelné, ale byt paní Červené v Josefově odpovídal naprosto přesně popisu imaginárního bytu hlavních hrdinů v našem filmu. Shoda okolností šla až tak daleko, že na stěnách visely stejné obrazy, které jsem si vymyslel a které by se musely nechat malovat! Ty nám byly laskavě zapůjčeny. Vrcholem všeho však byl "manželův zavřený pokoj". Třináctá komnata. Paní Červená, vdova, tento pokojík již léta neobývala. Takže když tam byli uvedeni, nalezli zde množství rekvizit ze čtyřicátých let včetně dobového tisku, literatury a mapy protektorátu Böhmen und Mähren na stěně! Byt paní Červené, ideálně umístěn uprostřed filmového exteriéru, se stal detailním předobrazem pro atelierovou dekoraci, kterou podle něj vystavěl architekt Býček v ateliéru č. 4 na Barrandově. A to ještě nebyl konec - v Josefovské ulici, ve které jsme hodlali natáčet většinu exteriérových záběrů, před rokem spadl dům. Zřítil se, jako kdyby na něj kdosi shodil bombu. Část zdiva stála, v koupelnách visely ještě ručníky, zatímco druhá část domu, ve změti trámů, cihel a zničeného nábytku, ležela na zemi. A šlo o ruinu čerstvou, jako by dům dostal letecký zásah včera. Co víc si můžou filmaři, kteří natáčejí film z válečných časů, přát? Poprosili jsme paní starostku, zda by s odklízením ruiny pár týdnů nepočkali, a dekorace, za kterou bychom jinak museli těžce platit, byla na svém místě." (NIRO)
Související novinky
Švankmajer letos na Oscary nedosáhne
Americká filmová akademie už oznámila užší výběr pro nominace na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Z šedesáti tří filmů vybrala devět titulů, které se ještě poperou o místo v nominační… (více)
Reklama