Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Snímek Jana Hřebejka a Petra Jarchovského se odehrává za druhé světové války a pomocí malých lidských osudů dává konkrétní obsah pojmům hrdinství i zbabělost. Bezdětní manželé Čížkovi (A. Šišková a B. Polívka) se rozhodnou v roce 1943 ukrývat v tajné spíži svého bytu židovského uprchlíka Davida Wienera, syna Čížkova bývalého zaměstnavatele. Čížek si uvědomuje nebezpečí, do něhož přivedl svou domácnost i sousedy, avšak pomoc bližnímu v nouzi považuje za samozřejmou věc. Zároveň ale jako značně nehrdinský hrdina umírá strachy. Jeho osobní situaci značně zkomplikuje blížící se konec války, kdy mu hrozí nebezpečí jak ze strany Němců, tak i „poctivých“ českých spoluobčanů… (Česká televize)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (551)

heyda 

všechny recenze uživatele

Hrozná doba dělá z obyčejných lidí svině... Velice silný snímek s úžasnou hudbou a excelentními hereckými výkony. Škoda té velmi nevyrovnané technické stránky, především kamery, která je místy velmi amatérská a je to obrovská škoda. Každopádně hodnocení je zde vysoké, takže když zaokrouhlím své hodnocení dolů na 4 hvězdičky, tak se na mě nikdo zlobit nemusí. :-)))) Pro mě film na 85%. ()

Allien.9 

všechny recenze uživatele

Jan Hřebejk patří k mým oblíbeným režisérům především kvůli filmu "Pelíšky". "Musíme si pomáhat" je povedený film z období kolem druhé světové války. Polívka i Dušek jsou perfektní, přesto mě mnohem více zaujala moje NEoblíbenkyně Anna Šišková a charismatický Csongor Kassai. Mínusem je pro mě však konec filmu. Jednak mi vadí hloupě nadabovaný Richard Tesařík (proč zrovna Heřmánek?), a také ten všestranný happy end - to se sem vážně nehodí! ()

Reklama

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Film začíná tím, že tři muži společně močí v krajině (náznak původní idylické jednoty Čechů, Židů a Němců, ale už zde zárodek sváru, vždyť Horst močí opodál) a končí tím, že mimino jednoho z nich pomočí jinému z nich ruku. Prozaičnost náležitostí skrývání je uprostřed filmu poeticky vyjádřena opět močením. Když k tomu přidám tu Čížkovu nehodu na schodech… Jarchovskej, Jarchovskej, s tou hřejivou člověčí vopravdovostí to fakt přehnali. Šmírácká poplatnost divákovi odchovanému svěrákovsko-menzelovským „laskavým českým humorem“ při neschopnosti patřičné delikátnosti tak zaujme především etymologickou doslovností slova „humor“. Některé dialogy jsou velmi průhledně účelové. Navíc při opětovném zhlédnutí po dvanácti letech mi z toho příliš čpí autorský rukopis J+H, který jsem v premiérovém roce ještě nečuchal. I přes to však původní skvělý dojem z tohoto filmu zůstal. Rozhodně zdaleka to nejlepší, co J+H vytvořili (srovnáváno s viděnými, tedy: Šakalí léta, Pelíšky, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek). Jestliže jsem o Pelíšcích napsal, že každá dílčí scénka je diametrálně lepší než celý film, tady částečně platí opak: Jarchovský to skvěle vymyslel, Hřebejk krásně natočil, ale některé pasáže jsou prostě slabé. V původním komentáři vychvaluji způsob, jakým se zde pracuje s názvem filmu. Chválu neodvolávám, jen se mi nově zdá, že se ten motiv „zusamenhalten“ zbytečně moc cpe v průběhu celého filmu do diváka horem dolem. Možná ale můj dojem lépe a obecněji vystihuje Šandík, když píše, že „Hřebejkovy postavy vůbec mluví víc, než by bylo záhodno“. Přílišnou humornost ale tomuto filmu nevyčítám. Aby byl jiný, musel by ho prostě někdo jiný vymyslet. Chyba není v komičnosti Musíme si pomáhat (v tom je naopak geniálně český), chybou je, že značka J+H dalšími filmy postupně zcela zjalověla. Navíc Dušek je skvělý, nezvykle civilní Polívka nezklamal a rudoarmějec s kohoutkem tam jistě patří. Kuriozitou je, že jsem nepoznal Pechu. Pro své fanoušky ponechávám to zásadní ze svého původního nadšeného komentáře (5.6.2011): "Způsob, jakým tento film pracuje se svým názvem, je ohromující, ve strhujícím nebezpečně groteskním závěru přechází do geniality. Film nic nelakuje, jen skvěle vypracovává tématický příběh a dívá se kolem, v šílené době permanentního ohrožení a pak (paradoxně?) při akutním ohrožení po obratu. Právě ti, kteří se po celou dobu chovají konzistentně lidsky, jsou vystaveni největšímu ohrožení předtím i potom. Naštěstí se to ve finále tak krásně sešlo a musíme si přece pomáhat. Nevím o jiném filmu, který by tak bravurně, vrstevnatě, dramaticky, vtipně a při tom hluboce pracoval se svým názvem. Závěrečná scéna Polívky s kočárkem - bez komentáře. Račte si taky povšimnout jmen manželů: Josef a Marie. A příjmnení? Čížek. Duškův Prohaska se snad ani nemůže jmenovat jinak." Nově dodávám, že Mariino a nejosefovo dítě je synem Davidovým. Po ideové stránce krotí mé nadšení NinadeL, to abych nezapomněl, proč ji mám v topce. ()

Chrustyn 

všechny recenze uživatele

Rozhodně to není špatný film a podle mě to je určitě nejlepší role Bolka Polívky ale nesedlo mi to tolik jako třeba Pelíšky. Je sice pravda, že toto téma se nedá moc zjednodušovat a zešměšňovat ale i tak mi ve filmu chybělo něco co by mě do něj více vtáhlo. Ale to nic nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejlepších českých snímků. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. ()

Galerie (28)

Zajímavosti (26)

  • Scenárista Petr Jarchovský ve svých zápiscích pro časopis Cinema vzpomínal, jak se filmařům vydařilo hledání lokací: Honza Hřebejk s architektem Milanem Býčkem objezdili spoustu východočeských městeček. Nalezli několik ucházejících míst, avšak povětšinou roztroušených po různých městech, často vzdálených a pro účely natáčení tedy komplikovaných. V závěru jedné z obhlídek navrhl Honza, aby se stavili ještě v Jaroměři-Josefově. Znal to město trochu z mého vyprávění. Celá moje rodina odtamtud pochází a já trávíval v Jaroměři u babičky jako školák nejedny prázdniny. (...) Pravda je taková, že rodinné okupační historie spojené s mládím mého otce a dědy, mám přirozeně spojené právě s Jaroměří. Pokud vytvářím iluzi maloměsta, vidím ji před sebou. (...) Pravý zázrak se však stal, když svým autem, v domnění, že exteriéry jsou víceméně nalezeny, přejeli šraňky a říčku Metuji a vjeli bránou do Josefova. Josefov, jak už název městečka vypovídá, je vlastně stará josefínská pevnost vystavěná na obranu Rakouska proti Prusům. "Tam můžeš postavit kameru na koleje a udělat stometrovou jízdu se všemi průhledy do dvorů a dalších ulic a nemusíš měnit jedinou lampu, jediné okno. Nic. Můžeš vlézt s kamerou do auta a jezdit po hvězdicovitých dlážděných ulicích josefovského ghetta sem a tam a nestane se ti, že bys zabral něco rušivého. Je to zázrak a požehnání, můžeme film provětrat a vytáhnout do exteriérů, aniž bychom platili miliony za stavbu dekorací. Když nalezneš přirozenou dekoraci, která tu stojí, můžeš si k rozpočtu pomyslně přičíst desítku milionů, která ti spadla doslova z nebe," líčil mi Honza své pocity nad vyvolanými fotografiemi místa, kde jsme pak v létě prakticky celý film natočili... (NIRO)
  • Podobně jako při psaní Pelíšků (1999), i tentokrát si Petr Jarchovský vzpomněl na svého dědečka. Zatímco dříve posloužil coby částečná předloha postavy, ztvárněné Jiřím Kodetem, tentokrát scenárista využil jeho vzpomínek pro vytvoření německého úředníka Kepkeho (Martin Huba). Pro měsíčník Cinema tehdy napsal: "Můj dědeček prožil válku v německém lágru. Když byl v devětatřicátém roce na udání zatčen a ocitl se v německé věznici, plivl mu německý oficír do tváře a řekl mu, že jsou mu milejší tři němečtí vrazi než jeden politický vězeň z Československa a že si může být jist, že věznění nepřežije. Léta měl dědeček na dveřích samotky napsáno: Návrat nežádoucí. Těžko si lze představit, co mu běželo každou noc hlavou. Oficír, jistý Krauze, byl typ starého pruského soldáta, který těžce nese Versailleskou smlouvu a úpěnlivě věří v konečné vítězství Německa. Když mu na frontě v Africe zabili prvního syna, nechal nastoupit celý lágr a vzdávat dlouhé hodiny čest padlému hrdinovi. Když mu po čase zabili v Rusku syna druhého, nebylo po zdrceném otci náhle ve věznici ani vidu, ani slechu. Když však, v závěru váílky, padl, zastřelen na útěku, i mladičký třetí syn, nevydržel i tento kalený nacista drtivost tragédie, která mu nejprve vygumovala mozek a pak i rodinu, vzala za své a on, zoufalý, obcházel cely právě s přeživšími politickými vězni z okupované Evropy, omlouval se jim a oplakával své mrtvé syny. Voják, oficír zmizel a zbyl pouze osamělý otec, otec, který přišel doslova o vše. Když dědeček vzpomínal na léta strávená v německých kriminálech, a že na ně nerad vzpomínal, zmiňoval nejčastěji tento příběh, mnohem častěji než líčení útrap a hrůz, které musel od Němců vytrpět. Možá proto, že je o proměně, o uvědomění si absurdity války, o přiznání viny, o pokání." (NIRO)
  • Film navštívilo v českých kinech 323 981 diváků a vydělal 19 470 510 Kč. (Pumiiix)

Související novinky

Švankmajer letos na Oscary nedosáhne

Švankmajer letos na Oscary nedosáhne

18.01.2007

Americká filmová akademie už oznámila užší výběr pro nominace na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Z šedesáti tří filmů vybrala devět titulů, které se ještě poperou o místo v nominační… (více)

Reklama

Reklama