Musíme si pomáhať
Divided We Fall
Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHudba:
Aleš BřezinaHrají:
Bolek Polívka, Csongor Kassai, Jaroslav Dušek, Anna Šišková, Jiří Pecha, Martin Huba, Simona Stašová, Vladimír Marek, Jiří Kodet, Richard Tesařík (více)Obsahy(1)
Snímek Jana Hřebejka a Petra Jarchovského se odehrává za druhé světové války a pomocí malých lidských osudů dává konkrétní obsah pojmům hrdinství i zbabělost. Bezdětní manželé Čížkovi (A. Šišková a B. Polívka) se rozhodnou v roce 1943 ukrývat v tajné spíži svého bytu židovského uprchlíka Davida Wienera, syna Čížkova bývalého zaměstnavatele. Čížek si uvědomuje nebezpečí, do něhož přivedl svou domácnost i sousedy, avšak pomoc bližnímu v nouzi považuje za samozřejmou věc. Zároveň ale jako značně nehrdinský hrdina umírá strachy. Jeho osobní situaci značně zkomplikuje blížící se konec války, kdy mu hrozí nebezpečí jak ze strany Němců, tak i „poctivých“ českých spoluobčanů… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (551)
Geniálnímu, někdy až ikonickému rozpracování charakterů všech postav v tomto filmu nemůže uškodit ani otřepané prostředí náckama, tfuj, okupovaného Československa, ani příšerná hudba. Zápletka je tak krásně jednoduchá, že upřímně lituju, že jsem toto 15 let odkládal.....i když je pravda, že do některých kousků musí člověk dospět, a toto je určitě jeden z nich. 90% ()
Jan Hřebejk tímhle filmem definitivně stvrdil, že česká kinematografie nemá jen Jan Svěráka a Filipa Renče, případně Petra Zelenku, ba naopak, že on sám v poslední době tvoří absolutní špičku českého filmu, a že dokáže natáčet opravdu bravurním způsobem nejen lehčí žánry, ale i hluboké lidské příběhy. Za to se mu klaním až k zemi. ()
"Musíme si pomáhat. Včera jsem byl v ohrožení já... zítra můžete být vy." Jsem hrdý na to, že jsem Čech. My totiž přežijeme všechno. My jsme lezli do zadnice Židovského zaměstnavatele, Německého okupanta, Sovětského osvoboditele i Eurounijního diktátora. Až bude k dispozici další důležitý zadek, tak si v něm zase najdeme své místo. Jenže to děláme chytře - nezalézáme do něj všichni, ale jen někteří, aby nás po změně situace zase chránili ti, kteří se tam nevešli. Mám nás Čechy zkrátka hodně rád, ale přesto jsem překvapen tou nadšenou reakcí většiny na to, jaké nám to Hřebejk nastavil zrcadlo. Nebo si myslíte, že se vás to netýká? ()
Výtečná směsice války, beznaděje, ale i trochy legrace (i když legrace je možná moc silné slovo), soucítění a vzpomínek. To vše pod skvělou taktovkou pana Hřebejka se skvělými hereckými výkony (obzvláště pan Dušek v pro něj trochu netradiční záporné roli, Bolek Polívka, ale i třeba tradičně skvělý Jiří Kodet). ()
Čo dodať ? Súhlasím so všetkými superlatívami, ktoré sú tu napísané. Jedinečný film. Možno by som sa pozastavil pri mojej obľúbenej filmovej hudbe. To, čo stvoril Aleš Brezina nemá obdobu. Pozrite si x-tú reprízu filmu a vnímajte len hudbu. Jeho hudba žije, dýcha, plače, miluje... Je jednoducho fascinujúca. ()
Galerie (28)
Zajímavosti (26)
- Ve svých zápiscích vzpomínal Petr Jarchovský na báječné náhody při vybírání lokací v Josefově, kde Jan Hřebejk s Milanem Býčkem procházeli dvorky. V jednom z nich, docela maličkém a zastrčeném až na konci romského sídliště, je zastavila stará paní. Představili se jí a ona je pozvala k sobě do bytu: "Zdá se to neuvěřitelné, ale byt paní Červené v Josefově odpovídal naprosto přesně popisu imaginárního bytu hlavních hrdinů v našem filmu. Shoda okolností šla až tak daleko, že na stěnách visely stejné obrazy, které jsem si vymyslel a které by se musely nechat malovat! Ty nám byly laskavě zapůjčeny. Vrcholem všeho však byl "manželův zavřený pokoj". Třináctá komnata. Paní Červená, vdova, tento pokojík již léta neobývala. Takže když tam byli uvedeni, nalezli zde množství rekvizit ze čtyřicátých let včetně dobového tisku, literatury a mapy protektorátu Böhmen und Mähren na stěně! Byt paní Červené, ideálně umístěn uprostřed filmového exteriéru, se stal detailním předobrazem pro atelierovou dekoraci, kterou podle něj vystavěl architekt Býček v ateliéru č. 4 na Barrandově. A to ještě nebyl konec - v Josefovské ulici, ve které jsme hodlali natáčet většinu exteriérových záběrů, před rokem spadl dům. Zřítil se, jako kdyby na něj kdosi shodil bombu. Část zdiva stála, v koupelnách visely ještě ručníky, zatímco druhá část domu, ve změti trámů, cihel a zničeného nábytku, ležela na zemi. A šlo o ruinu čerstvou, jako by dům dostal letecký zásah včera. Co víc si můžou filmaři, kteří natáčejí film z válečných časů, přát? Poprosili jsme paní starostku, zda by s odklízením ruiny pár týdnů nepočkali, a dekorace, za kterou bychom jinak museli těžce platit, byla na svém místě." (NIRO)
- Podobně jako při psaní Pelíšků (1999), i tentokrát si Petr Jarchovský vzpomněl na svého dědečka. Zatímco dříve posloužil coby částečná předloha postavy, ztvárněné Jiřím Kodetem, tentokrát scenárista využil jeho vzpomínek pro vytvoření německého úředníka Kepkeho (Martin Huba). Pro měsíčník Cinema tehdy napsal: "Můj dědeček prožil válku v německém lágru. Když byl v devětatřicátém roce na udání zatčen a ocitl se v německé věznici, plivl mu německý oficír do tváře a řekl mu, že jsou mu milejší tři němečtí vrazi než jeden politický vězeň z Československa a že si může být jist, že věznění nepřežije. Léta měl dědeček na dveřích samotky napsáno: Návrat nežádoucí. Těžko si lze představit, co mu běželo každou noc hlavou. Oficír, jistý Krauze, byl typ starého pruského soldáta, který těžce nese Versailleskou smlouvu a úpěnlivě věří v konečné vítězství Německa. Když mu na frontě v Africe zabili prvního syna, nechal nastoupit celý lágr a vzdávat dlouhé hodiny čest padlému hrdinovi. Když mu po čase zabili v Rusku syna druhého, nebylo po zdrceném otci náhle ve věznici ani vidu, ani slechu. Když však, v závěru váílky, padl, zastřelen na útěku, i mladičký třetí syn, nevydržel i tento kalený nacista drtivost tragédie, která mu nejprve vygumovala mozek a pak i rodinu, vzala za své a on, zoufalý, obcházel cely právě s přeživšími politickými vězni z okupované Evropy, omlouval se jim a oplakával své mrtvé syny. Voják, oficír zmizel a zbyl pouze osamělý otec, otec, který přišel doslova o vše. Když dědeček vzpomínal na léta strávená v německých kriminálech, a že na ně nerad vzpomínal, zmiňoval nejčastěji tento příběh, mnohem častěji než líčení útrap a hrůz, které musel od Němců vytrpět. Možá proto, že je o proměně, o uvědomění si absurdity války, o přiznání viny, o pokání." (NIRO)
- V průběhu natáčení si Pjér la Šé'z při cvičné střelbě ze samopalu poškodil sluch. Od té doby prostřednictvím levého ucha nevnímá vysoké tóny. (Psychor)
Související novinky
Švankmajer letos na Oscary nedosáhne
Americká filmová akademie už oznámila užší výběr pro nominace na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Z šedesáti tří filmů vybrala devět titulů, které se ještě poperou o místo v nominační… (více)
Reklama