Musíme si pomáhat

Čo dodať ? Súhlasím so všetkými superlatívami, ktoré sú tu napísané. Jedinečný film. Možno by som sa pozastavil pri mojej obľúbenej filmovej hudbe. To, čo stvoril Aleš Brezina nemá obdobu. Pozrite si x-tú reprízu filmu a vnímajte len hudbu. Jeho hudba žije, dýcha, plače, miluje... Je jednoducho fascinujúca. (05.04.2007)

Jestliže měl tvůrčí tandem Hřebejk-Jarchovský tendence idealizovat v Pelíškách dobu komunismu a šedesátá léta, pak léta nacistické okupace a zvláště osvobození vidí naopak bez adorujícího patosu, v celé té cyničnosti mezního období... Musíme si pomáhat - hluboký Hřebejkův film o síle i hlubinách lidskosti a pokřivenosti národního charakteru... Asi jeden z nejlepších porevolučních filmů vůbec. Podobné filmy: Protektor (17.11.2006)

Musíme si pomáhat a to v každé době, i za nepříznivých okolností... Silná myšlenka, která provází celý příběh (nejen) o odvaze rodiny Čížkovych skrývající žida v době 2. světové války. Tvůrci Hřebejk a Jarchovský věděli po úspěšních Pelíšcích, jak zaiistit divácký úspěch, a vsadili opět na trefné komediální prvky (např. absurdní scénka s písní Mein Gorilla v opileckém podání tří mužů, dohromady z různých stran válečné barikády :-)), které ve vhodných chvílích odlehčili dusivou atmosféru Protektorátu. Spolu s filmem Zapomenuté svělo asi nejzajímavější filmový výkon Bolka Polívky v netradičně charakterní roli, vedle něhož za pozornost stojí i tragikomický Jaroslav Dušek v roli kolaboranta, či spíše "převlekače kabátů" Prohaska. Tenhle film, o kterém jsem léta slýchaval a měl jistě vidět už mnohem dříve, rozhodně nezklamal. Jen bohužel, k závěru vyvstal doják a to nejen v momentu, kdy přesně na poslední chvíli před smrtelným nebezpečím se sháněný Wiener coby záchrana objeví v díře na střeše. Rovněž motiv narození dítěte zde působí až moc jako hra na divákovy city, i když chápu, že právě tohle zaručilo jinak zasluženou nominaci na Oscara na americkém kontinentu. (85%) (Filmová výzva 2018 - HonzaBez) (01.08.2018)

Nejlepší Hřebejkův film, který dost možná dojel na očekavání "to budou zase nějaké Pelíšky". Jenže nejsou. Je to precizně natočená studie charakterů lidí v ohrožení života. Studie sounáležitosti a ochoty pomoci bližnímu, i když nasazuji vlastní krk. Figurky páně Jarchovského jsou napsané velmi plasticky a takový Horst Prohaszka v nezapomenutelně slizkém balení Jaroslava Duška náleží do Valhally slavných postav českého filmu. Skvělý výkon předvádí i "podělaný vlastenec" Jiří Pecha, který navzdory poměrně malému prostoru představuje jednu ze stěžejních postav. Ale absolutorium zaslouží "slušní" manželé v podání Polívky a Šiškové a samozřejmě také jejich židovský "schovanec" ztvárněný Csongorem Kassiem. Trocha humoru v tomhle filmu je, ale mnohem více je v něm tragiky, dramatičnosti a empatie, která charakterizovala i Pelíšky. Není to jen válečný film, je v něm něco univerzálního a nadčasového, co už zkrátka v dobrých filmech bývá... (30.01.2004)

Film začíná tím, že tři muži společně močí v krajině (náznak původní idylické jednoty Čechů, Židů a Němců, ale už zde zárodek sváru, vždyť Horst močí opodál) a končí tím, že mimino jednoho z nich pomočí jinému z nich ruku. Prozaičnost náležitostí skrývání je uprostřed filmu poeticky vyjádřena opět močením. Když k tomu přidám tu Čížkovu nehodu na schodech… Jarchovskej, Jarchovskej, s tou hřejivou člověčí vopravdovostí to fakt přehnali. Šmírácká poplatnost divákovi odchovanému svěrákovsko-menzelovským „laskavým českým humorem“ při neschopnosti patřičné delikátnosti tak zaujme především etymologickou doslovností slova „humor“. Některé dialogy jsou velmi průhledně účelové. Navíc při opětovném zhlédnutí po dvanácti letech mi z toho příliš čpí autorský rukopis J+H, který jsem v premiérovém roce ještě nečuchal. I přes to však původní skvělý dojem z tohoto filmu zůstal. Rozhodně zdaleka to nejlepší, co J+H vytvořili (srovnáváno s viděnými, tedy: Šakalí léta, Pelíšky, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek). Jestliže jsem o Pelíšcích napsal, že každá dílčí scénka je diametrálně lepší než celý film, tady částečně platí opak: Jarchovský to skvěle vymyslel, Hřebejk krásně natočil, ale některé pasáže jsou prostě slabé. V původním komentáři vychvaluji způsob, jakým se zde pracuje s názvem filmu. Chválu neodvolávám, jen se mi nově zdá, že se ten motiv „zusamenhalten“ zbytečně moc cpe v průběhu celého filmu do diváka horem dolem. Možná ale můj dojem lépe a obecněji vystihuje Šandík, když píše, že „Hřebejkovy postavy vůbec mluví víc, než by bylo záhodno“. Přílišnou humornost ale tomuto filmu nevyčítám. Aby byl jiný, musel by ho prostě někdo jiný vymyslet. Chyba není v komičnosti Musíme si pomáhat (v tom je naopak geniálně český), chybou je, že značka J+H dalšími filmy postupně zcela zjalověla. Navíc Dušek je skvělý, nezvykle civilní Polívka nezklamal a rudoarmějec s kohoutkem tam jistě patří. Kuriozitou je, že jsem nepoznal Pechu. Pro své fanoušky ponechávám to zásadní ze svého původního nadšeného komentáře (5.6.2011): "Způsob, jakým tento film pracuje se svým názvem, je ohromující, ve strhujícím nebezpečně groteskním závěru přechází do geniality. Film nic nelakuje, jen skvěle vypracovává tématický příběh a dívá se kolem, v šílené době permanentního ohrožení a pak (paradoxně?) při akutním ohrožení po obratu. Právě ti, kteří se po celou dobu chovají konzistentně lidsky, jsou vystaveni největšímu ohrožení předtím i potom. Naštěstí se to ve finále tak krásně sešlo a musíme si přece pomáhat. Nevím o jiném filmu, který by tak bravurně, vrstevnatě, dramaticky, vtipně a při tom hluboce pracoval se svým názvem. Závěrečná scéna Polívky s kočárkem - bez komentáře. Račte si taky povšimnout jmen manželů: Josef a Marie. A příjmnení? Čížek. Duškův Prohaska se snad ani nemůže jmenovat jinak." Nově dodávám, že Mariino a nejosefovo dítě je synem Davidovým. Po ideové stránce krotí mé nadšení NinadeL, to abych nezapomněl, proč ji mám v topce. (05.11.2012)