Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Snímek Jana Hřebejka a Petra Jarchovského se odehrává za druhé světové války a pomocí malých lidských osudů dává konkrétní obsah pojmům hrdinství i zbabělost. Bezdětní manželé Čížkovi (A. Šišková a B. Polívka) se rozhodnou v roce 1943 ukrývat v tajné spíži svého bytu židovského uprchlíka Davida Wienera, syna Čížkova bývalého zaměstnavatele. Čížek si uvědomuje nebezpečí, do něhož přivedl svou domácnost i sousedy, avšak pomoc bližnímu v nouzi považuje za samozřejmou věc. Zároveň ale jako značně nehrdinský hrdina umírá strachy. Jeho osobní situaci značně zkomplikuje blížící se konec války, kdy mu hrozí nebezpečí jak ze strany Němců, tak i „poctivých“ českých spoluobčanů… (Česká televize)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (551)

Galadriel 

všechny recenze uživatele

Výtečná směsice války, beznaděje, ale i trochy legrace (i když legrace je možná moc silné slovo), soucítění a vzpomínek. To vše pod skvělou taktovkou pana Hřebejka se skvělými hereckými výkony (obzvláště pan Dušek v pro něj trochu netradiční záporné roli, Bolek Polívka, ale i třeba tradičně skvělý Jiří Kodet). ()

Reiniš 

všechny recenze uživatele

K tomuhle filmu jsem se dostal až dnes a docela toho lituji, protože se jedná o skutečně skvělý film. Hřebejk na malém prostoru rozehrává napínavý příběh o zbabělosti, odvaze a typickém čecháčkovství, jež se projeví v každé době. Bolek Polívka a Anna Šišková předvádí herecký koncert, ale pozadu nezůstávají ani nepřehlédnutelný Dušek nebo talentovaný Csongor Kassai. Musíme si pomáhat je jednou z těch filmových národních povinností, jež nezklamou ani po několikátém zhlédnutí. ()

Reklama

Renton 

všechny recenze uživatele

Scénář: Petr Jarchovský, Jan Hřebejk .. Jednoznačně nejlepší a můj nejoblíbenější film od tvůrčího dua Jarchovský - Hřebejk. Perla i mezi filmy z dílny polistopadové České republiky. Vykreslení mentality postav, stejně tak jako celé příběhové linie je bezchybné a koření českého filmu, herecké výkony, dávají snímku nezapomenutelný šmrnc. Komorní krutosti druhé světové války pěkně počesku. Lahůdka na 100%. ()

H34D 

všechny recenze uživatele

Na české poměry nečekaně strhující záležitost, která výborně vyobrazuje úzkost doby, ledově mrazivou atmosféru, pocity beznaděje a propracovanost charakterů, k jejímž realistickému vyznění také značně dopomáhají skvělé výkony zejména Polívky a Duška. Scénář, ošlehnutý tradiční českou tragikomedií, funguje konečně na výbornou, neboť se tím nijak neshazuje a stále se dá pojmout jako vážný film o české společnosti nejen pro českou společnost. 9/10 ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Až do shlédnutí úvodní scény mi nedocházel ten ironicky krutý a ryze pravdivý dvojsmysl v názvu, a teď už se ho nikdy nezbavím. Musíme si pomáhat - pomáhat si navzájem versus pomáhat sobě, od něčeho, z něčeho, a pak už napořád od výčitek svědomí. Jsou jen dvě množiny lidí. Ta první je plná lidí, keří si nemohou pomoci, a když jde do tuhého, pomáhají z pokřiveného pudu sebezáchovy, z totálního neporozumění podstatě světa a síly soucitu v něm a z iracionálního strachu, který plodí zlo, nejdříve sobě, a až pak, když si myslí, že mají své jisté a že je to nebude nic stát, "pomohou" i někomu druhému, byť čistě proto, aby se sami před sebou a před druhými cítili líp, aby si byli snesitelnější, aby si od sebe ulevili, aby si od sebe pomohli. A pak (i když naději, že je nás víc, čerpám hlavně z umělecké literatury) je téměř prázdná množina lidí, kteří bytostně chápou, že poslechnout strach a zapřít lásku a empatii a dát přednost své ochraně před zmenšením utrpení někoho druhého, ničemu nepomůže, neboť to jen zvětšuje zlo, a právě už tím činí ze světa zlé a ještě o to horší místo, v němž je o to více třeba si naprosto bezpodmínečně pomáhat navzájem. Kdyby všichni lidé nepomáhali sobě, ale jen a pouze sobě navzájem, všechno utrpení by zmizelo a svět by byl šťastným místem. Přitom jde ryze o mechanický problém, o domluvu, přenesení těžiště z obstarávání se do starání. Je to prostá filosofie, žádná sofistika. Brání tomu jen ten sžíravý pomýlený zištný strach, sdílený a posilovaný všemi z té první množiny lidí, ta absurdní a záškodnická úvaha, že když někdo začne milovat a nezištně pomáhat první, a ti druzí se nepřidají, tak se mu to nevyplatí. Achacha, Člověk je tak skrz naskrz průsvitně uvnitř celý zkřivený a pokroucený, směšný a děsivý, až běda. A všichni pořád pomáhají sami sobě, čímž ubližují všem. Chlapík, co má ženu a děti a co v té úvodní scéně řve v ranním oparu s čoklíčkem v náruči "Jude!" za odjíždějícími nácky, aby udal souseda v nouzi, protože si nemůže pomoci a musí si pomáhat, protože si přece musíme pomáhat (a ten Žiďák mu z té situace nepomohl a nezmizel, nevypařil se, obtížný židák bez kouska pochopení pro jeho tíseň, tak se holt musí postarat sám!) je přesně tím prototypem, který v úvodu odhaluje neúprosnost tohohle filmu, jenž nás všechny soudí už tím, že je. Díky za odvahu všem, co se neztrácejí v té obrovské skoroprázdné druhé skupině. Musíme si pomáhat. Jak to máte vy? *~ ()

Galerie (28)

Zajímavosti (26)

  • Scenárista Petr Jarchovský ve svých zápiscích pro časopis Cinema vzpomínal, jak se filmařům vydařilo hledání lokací: Honza Hřebejk s architektem Milanem Býčkem objezdili spoustu východočeských městeček. Nalezli několik ucházejících míst, avšak povětšinou roztroušených po různých městech, často vzdálených a pro účely natáčení tedy komplikovaných. V závěru jedné z obhlídek navrhl Honza, aby se stavili ještě v Jaroměři-Josefově. Znal to město trochu z mého vyprávění. Celá moje rodina odtamtud pochází a já trávíval v Jaroměři u babičky jako školák nejedny prázdniny. (...) Pravda je taková, že rodinné okupační historie spojené s mládím mého otce a dědy, mám přirozeně spojené právě s Jaroměří. Pokud vytvářím iluzi maloměsta, vidím ji před sebou. (...) Pravý zázrak se však stal, když svým autem, v domnění, že exteriéry jsou víceméně nalezeny, přejeli šraňky a říčku Metuji a vjeli bránou do Josefova. Josefov, jak už název městečka vypovídá, je vlastně stará josefínská pevnost vystavěná na obranu Rakouska proti Prusům. "Tam můžeš postavit kameru na koleje a udělat stometrovou jízdu se všemi průhledy do dvorů a dalších ulic a nemusíš měnit jedinou lampu, jediné okno. Nic. Můžeš vlézt s kamerou do auta a jezdit po hvězdicovitých dlážděných ulicích josefovského ghetta sem a tam a nestane se ti, že bys zabral něco rušivého. Je to zázrak a požehnání, můžeme film provětrat a vytáhnout do exteriérů, aniž bychom platili miliony za stavbu dekorací. Když nalezneš přirozenou dekoraci, která tu stojí, můžeš si k rozpočtu pomyslně přičíst desítku milionů, která ti spadla doslova z nebe," líčil mi Honza své pocity nad vyvolanými fotografiemi místa, kde jsme pak v létě prakticky celý film natočili... (NIRO)
  • Režisér Jan Hřebejk později napsal několik poznámek k hudební složce filmu:
    - "Chtěl jsem autentickou dobovou písničku, a protože Aleš měl ještě z dob studií nějaké noty předválečných německých pisní, přinesl jednu skladbu a u klavíru mi ji přehrál. Byla to píseň o gorile, která má vilu v Zoo - německý hit třicátých let. Hrozně jsem se tomu smál, protože to mělo přesně ten bezdůvodný optimismus, který kontrastuje s dobou. Písnička nás nadchla, ale nevěděli jsme, jestli existuje její nahrávka. Pak přivezl Aleš ze Švýcarska výběr songů, které nahrál Max Raabe - takový německý Ondřej Havelka - se svou kapelou. Tam Gorila byla a zněla úžasně. Báli jsme se, že nám stejně zůstane kvůli autorským právům nedostupná, ale světoobčan Březina se naštěstí s Raabem během koncertu v Basileji osobně domluvil."
    - "Rád bych se zmínil o Mikuláši Bělíkovi, což je zvláštní člověk, archeolog a muzikant, který nám hrál na skleničky. Mám pro podobné instrumenty slabost, v jedné mé inscenaci se hraje například na pilu, ale musím přiznat, že skleničky jsme trochu okopčili. Přečetl jsem si totiž, že je používali v Přeletu nad kukaččím hnízdem a napadlo mě, že to vyzkoušíme. Myslím, že ve filmu fungují, nederou se kupředu a znějí jako zvláštně naříkající lidský hlas."
    - "Distributor filmu Petr Zenkl, který vím, že mám rád nwyorskou kapelu Klezmatics, mi půjčil album, které nahráli s izraelskou zpěvačkou Chavou Albersteinovou. Chava zhudebnila verše nejvýznamějších židovských básníků dvacátého století a bylo to něco úžasného. Jedna písnička mě obzvlášť nadchla, a když jsem si ji nechal přeložit, zjistil jsem, že je to takový sen o volnosti a návratu Izraele. Byla to ta průzračná jednoduchost, která člověka zasáhne stejně, jako třeba nejlepší věci od Seiferta nebo Nezvala. Šťastná chvíle přišla a Klezmatics s Chavou Albersteinovou koncertovali v Praze. Pochopitelně jsme tam nechyběli a Chava slíbila, že to pro nás nahraje znovu. Dohodnutý termín natáčení v Praze ale zkrachoval, takže to nakonec natočila v Izraeli jen s kytarou, což možná vyznělo ještě lépe." (NIRO)

Související novinky

Švankmajer letos na Oscary nedosáhne

Švankmajer letos na Oscary nedosáhne

18.01.2007

Americká filmová akademie už oznámila užší výběr pro nominace na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Z šedesáti tří filmů vybrala devět titulů, které se ještě poperou o místo v nominační… (více)

Reklama

Reklama