Musíme si pomáhat

Film začíná tím, že tři muži společně močí v krajině (náznak původní idylické jednoty Čechů, Židů a Němců, ale už zde zárodek sváru, vždyť Horst močí opodál) a končí tím, že mimino jednoho z nich pomočí jinému z nich ruku. Prozaičnost náležitostí skrývání je uprostřed filmu poeticky vyjádřena opět močením. Když k tomu přidám tu Čížkovu nehodu na schodech… Jarchovskej, Jarchovskej, s tou hřejivou člověčí vopravdovostí to fakt přehnali. Šmírácká poplatnost divákovi odchovanému svěrákovsko-menzelovským „laskavým českým humorem“ při neschopnosti patřičné delikátnosti tak zaujme především etymologickou doslovností slova „humor“. Některé dialogy jsou velmi průhledně účelové. Navíc při opětovném zhlédnutí po dvanácti letech mi z toho příliš čpí autorský rukopis J+H, který jsem v premiérovém roce ještě nečuchal. I přes to však původní skvělý dojem z tohoto filmu zůstal. Rozhodně zdaleka to nejlepší, co J+H vytvořili (srovnáváno s viděnými, tedy: Šakalí léta, Pelíšky, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek). Jestliže jsem o Pelíšcích napsal, že každá dílčí scénka je diametrálně lepší než celý film, tady částečně platí opak: Jarchovský to skvěle vymyslel, Hřebejk krásně natočil, ale některé pasáže jsou prostě slabé. V původním komentáři vychvaluji způsob, jakým se zde pracuje s názvem filmu. Chválu neodvolávám, jen se mi nově zdá, že se ten motiv „zusamenhalten“ zbytečně moc cpe v průběhu celého filmu do diváka horem dolem. Možná ale můj dojem lépe a obecněji vystihuje Šandík, když píše, že „Hřebejkovy postavy vůbec mluví víc, než by bylo záhodno“. Přílišnou humornost ale tomuto filmu nevyčítám. Aby byl jiný, musel by ho prostě někdo jiný vymyslet. Chyba není v komičnosti Musíme si pomáhat (v tom je naopak geniálně český), chybou je, že značka J+H dalšími filmy postupně zcela zjalověla. Navíc Dušek je skvělý, nezvykle civilní Polívka nezklamal a rudoarmějec s kohoutkem tam jistě patří. Kuriozitou je, že jsem nepoznal Pechu. Pro své fanoušky ponechávám to zásadní ze svého původního nadšeného komentáře (5.6.2011): "Způsob, jakým tento film pracuje se svým názvem, je ohromující, ve strhujícím nebezpečně groteskním závěru přechází do geniality. Film nic nelakuje, jen skvěle vypracovává tématický příběh a dívá se kolem, v šílené době permanentního ohrožení a pak (paradoxně?) při akutním ohrožení po obratu. Právě ti, kteří se po celou dobu chovají konzistentně lidsky, jsou vystaveni největšímu ohrožení předtím i potom. Naštěstí se to ve finále tak krásně sešlo a musíme si přece pomáhat. Nevím o jiném filmu, který by tak bravurně, vrstevnatě, dramaticky, vtipně a při tom hluboce pracoval se svým názvem. Závěrečná scéna Polívky s kočárkem - bez komentáře. Račte si taky povšimnout jmen manželů: Josef a Marie. A příjmnení? Čížek. Duškův Prohaska se snad ani nemůže jmenovat jinak." Nově dodávám, že Mariino a nejosefovo dítě je synem Davidovým. Po ideové stránce krotí mé nadšení NinadeL, to abych nezapomněl, proč ji mám v topce. (05.11.2012)

Musíme si pomáhat a to v každé době, i za nepříznivých okolností... Silná myšlenka, která provází celý příběh (nejen) o odvaze rodiny Čížkovych skrývající žida v době 2. světové války. Tvůrci Hřebejk a Jarchovský věděli po úspěšních Pelíšcích, jak zaiistit divácký úspěch, a vsadili opět na trefné komediální prvky (např. absurdní scénka s písní Mein Gorilla v opileckém podání tří mužů, dohromady z různých stran válečné barikády :-)), které ve vhodných chvílích odlehčili dusivou atmosféru Protektorátu. Spolu s filmem Zapomenuté svělo asi nejzajímavější filmový výkon Bolka Polívky v netradičně charakterní roli, vedle něhož za pozornost stojí i tragikomický Jaroslav Dušek v roli kolaboranta, či spíše "převlekače kabátů" Prohaska. Tenhle film, o kterém jsem léta slýchaval a měl jistě vidět už mnohem dříve, rozhodně nezklamal. Jen bohužel, k závěru vyvstal doják a to nejen v momentu, kdy přesně na poslední chvíli před smrtelným nebezpečím se sháněný Wiener coby záchrana objeví v díře na střeše. Rovněž motiv narození dítěte zde působí až moc jako hra na divákovy city, i když chápu, že právě tohle zaručilo jinak zasluženou nominaci na Oscara na americkém kontinentu. (85%) (Filmová výzva 2018 - HonzaBez) (01.08.2018)

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)

Velice vydařený film. Pro mě osobně je tu hlavně neokoukaný Csongor Kassai a můj oblíbenec v docela záporné roli, Jaroslav Dušek. Film poukazuje hlavně na dnes už bohužel téměř vyhynulou vlastnost lidí, a to na obětavost protkanou soucitem. Ruku na srdce, kdo by doma schovával skoro neznámého člověka, když by hrozila smrt nejem jemu samotnému, ale i všem lidím okolo? Přece jenom od Pelíšků je to posun někam jinam. Ale velice zdařilý posun, který ohodnotím alespoň 4*. (16.12.2007)

Jestliže měl tvůrčí tandem Hřebejk-Jarchovský tendence idealizovat v Pelíškách dobu komunismu a šedesátá léta, pak léta nacistické okupace a zvláště osvobození vidí naopak bez adorujícího patosu, v celé té cyničnosti mezního období... Musíme si pomáhat - hluboký Hřebejkův film o síle i hlubinách lidskosti a pokřivenosti národního charakteru... Asi jeden z nejlepších porevolučních filmů vůbec. Podobné filmy: Protektor (17.11.2006)