Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Snímek Jana Hřebejka a Petra Jarchovského se odehrává za druhé světové války a pomocí malých lidských osudů dává konkrétní obsah pojmům hrdinství i zbabělost. Bezdětní manželé Čížkovi (A. Šišková a B. Polívka) se rozhodnou v roce 1943 ukrývat v tajné spíži svého bytu židovského uprchlíka Davida Wienera, syna Čížkova bývalého zaměstnavatele. Čížek si uvědomuje nebezpečí, do něhož přivedl svou domácnost i sousedy, avšak pomoc bližnímu v nouzi považuje za samozřejmou věc. Zároveň ale jako značně nehrdinský hrdina umírá strachy. Jeho osobní situaci značně zkomplikuje blížící se konec války, kdy mu hrozí nebezpečí jak ze strany Němců, tak i „poctivých“ českých spoluobčanů… (Česká televize)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (551)

castor 

všechny recenze uživatele

Jsem rád, že jsem filmy typu Pupendo nebo Musíme si pomáhat od Jana Hřebejka viděl znovu až v pozdějším věku. Tehdy mi totiž nebylo ani dvacet a oba jsem vnímal všelijak, každopádně určitě ne tak pochvalně jako kouzelné Pelíšky. Ona touží po potomkovi, on po klidu s cigaretou na palandě, společně pak skrývají ve spíži židovského mladíka. Přitom k nim nepozván dochází loajální fašista, který jim občas donese klobásky, ale ve skutečnosti má zálusk na paní domu. Válka ničí životy tisíců lidí, smutnou dobu duo Jarchovský-Hřebejk okořeňuje komickými momenty. Výsledek o tragikomické podobě hrdinství mísí hořké drama a situační komiku, přitom je velmi celistvý a velmi zkušeně uchopený. Humor je jemný, mnohdy skrytý, ale velmi účinný. Složitou partii tvůrci rozehráli skvostně zejména díky hercům – hlučný a živelný šmírák Jaroslava Duška je opět skvělý, Bolek Polívka projde zajímavou proměnou a nejen v dramatických scénách je přesný, u Anny Šiškové je s podivem, že šlo s ohledem na vyzrálý herecký projev o filmový debut. Moc mě potěšila i Simona Stašová v drobné roli. Hluboká lidskost i pokřivenost národního charakteru v jednom balíčku!! PS: Trhavá, rozostřená kamera jednou, dvakrát fajn, kameraman Malíř to s ní ovšem přepískl. ()

ClintEastwood 

všechny recenze uživatele

Vážné téma, protkané inteligentním a citlivým humorem, kde podává Bolek Polívka jeden ze svých mnoha životních hereckých výkonů. Scéna v dešti, kde chce německý důstojník půjčit klíč, je napoprvé neuvěřitelně napínavá, ta s kočárkem v závěru, naopak dojemná. Na české poměry mistrovské dílo, které řadím společně s Obecnou školou na vrchol domácí porevoluční kinematografie. Bez debat nejlepší Hřebejkův film. ()

Reklama

Marigold 

všechny recenze uživatele

Nejlepší Hřebejkův film, který dost možná dojel na očekavání "to budou zase nějaké Pelíšky". Jenže nejsou. Je to precizně natočená studie charakterů lidí v ohrožení života. Studie sounáležitosti a ochoty pomoci bližnímu, i když nasazuji vlastní krk. Figurky páně Jarchovského jsou napsané velmi plasticky a takový Horst Prohaszka v nezapomenutelně slizkém balení Jaroslava Duška náleží do Valhally slavných postav českého filmu. Skvělý výkon předvádí i "podělaný vlastenec" Jiří Pecha, který navzdory poměrně malému prostoru představuje jednu ze stěžejních postav. Ale absolutorium zaslouží "slušní" manželé v podání Polívky a Šiškové a samozřejmě také jejich židovský "schovanec" ztvárněný Csongorem Kassiem. Trocha humoru v tomhle filmu je, ale mnohem více je v něm tragiky, dramatičnosti a empatie, která charakterizovala i Pelíšky. Není to jen válečný film, je v něm něco univerzálního a nadčasového, co už zkrátka v dobrých filmech bývá... ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Velice vydařený film. Pro mě osobně je tu hlavně neokoukaný Csongor Kassai a můj oblíbenec v docela záporné roli, Jaroslav Dušek. Film poukazuje hlavně na dnes už bohužel téměř vyhynulou vlastnost lidí, a to na obětavost protkanou soucitem. Ruku na srdce, kdo by doma schovával skoro neznámého člověka, když by hrozila smrt nejem jemu samotnému, ale i všem lidím okolo? Přece jenom od Pelíšků je to posun někam jinam. Ale velice zdařilý posun, který ohodnotím alespoň 4*. ()

Oktavianus 

všechny recenze uživatele

Patrně nejlepší Hřebejkův film, což sice vzhledem k jeho klasicky českému "laskavému stylu" není žádná výhra, ale Musíme si pomáhat mezi jeho filmografií vyčnívá jako jednooký mezi slepými. Líbí se mi tu ale hlavně tři věci. Jedním z nich je nečernobílé vykreslení Čechů a Němců: ne všichni Němci jsou parchanti a ne všichni Češi oběti, bylo to daleko složitější a nakonec se Češi chovali jako stejnej dobytek. Kvůli tomu překousnu i fakt, že si nakonec "všichni pomáhají". Osobně takovou vírou v dobré lidstvo netrpím. Zadruhé mě nečekaně dostalo při prvním sledování napětí, jež mě většinu stopáže příjemně znervózňovalo: jak to bude s židovským klukem? Dozví se o něm Horst Prohaska dřív, nebo později? Co bude dál? Nějak jsem tomu uvěřil. A to bylo fajn. A za třetí mě bavili herci. Přestože - a to musím zdůraznit - přestože dost přehrávali, a to jak Jaroslav Dušek, tak Anička Šišková. Joo, tady byla ještě fajn milfka. Letos v létě jsem s ní dělal rozhovor pro Instinkt a ejhle. Věk nezastavíš, no. Oba jsou ve filmu výrazní, oba jsou přesvědčiví, ale zároveň je v jejich hraní obrovská porce ironie, kvůli které bych Českého lva Šiškové ten rok nedal... Což neplatí o Polívkovi, který je každým rokem lepší a vyzrálejší jako pravá valašská slivovice. I v jeho hraní ta ironie byla cítit, ale mnohem lidštěji než u zmiňovaných druhých. Naopak jestli bych něco vedle klišé a té hřejivé lidskosti (brr) vytkl, tak podivnou roztřesenou kameru (asi umělecký záměr, který jsem ovšem nepochopil), strašně nesympatického Kassaie, zbytečně dlouhou stopáž a takovou tu "českost". Ovšem jsou to vlastně maličkosti. ()

Galerie (28)

Zajímavosti (26)

  • Ve svých zápiscích vzpomínal Petr Jarchovský na báječné náhody při vybírání lokací v Josefově, kde Jan Hřebejk s Milanem Býčkem procházeli dvorky. V jednom z nich, docela maličkém a zastrčeném až na konci romského sídliště, je zastavila stará paní. Představili se jí a ona je pozvala k sobě do bytu: "Zdá se to neuvěřitelné, ale byt paní Červené v Josefově odpovídal naprosto přesně popisu imaginárního bytu hlavních hrdinů v našem filmu. Shoda okolností šla až tak daleko, že na stěnách visely stejné obrazy, které jsem si vymyslel a které by se musely nechat malovat! Ty nám byly laskavě zapůjčeny. Vrcholem všeho však byl "manželův zavřený pokoj". Třináctá komnata. Paní Červená, vdova, tento pokojík již léta neobývala. Takže když tam byli uvedeni, nalezli zde množství rekvizit ze čtyřicátých let včetně dobového tisku, literatury a mapy protektorátu Böhmen und Mähren na stěně! Byt paní Červené, ideálně umístěn uprostřed filmového exteriéru, se stal detailním předobrazem pro atelierovou dekoraci, kterou podle něj vystavěl architekt Býček v ateliéru č. 4 na Barrandově. A to ještě nebyl konec - v Josefovské ulici, ve které jsme hodlali natáčet většinu exteriérových záběrů, před rokem spadl dům. Zřítil se, jako kdyby na něj kdosi shodil bombu. Část zdiva stála, v koupelnách visely ještě ručníky, zatímco druhá část domu, ve změti trámů, cihel a zničeného nábytku, ležela na zemi. A šlo o ruinu čerstvou, jako by dům dostal letecký zásah včera. Co víc si můžou filmaři, kteří natáčejí film z válečných časů, přát? Poprosili jsme paní starostku, zda by s odklízením ruiny pár týdnů nepočkali, a dekorace, za kterou bychom jinak museli těžce platit, byla na svém místě." (NIRO)
  • V jednom rozhovoru Bolek Polívka prozradil, že předobrazem pro vytvoření postavy Josefa Čížka mu byl jeho vlastní otec. (Olík)
  • Režisér Jan Hřebejk později napsal několik poznámek k hudební složce filmu:
    - "Chtěl jsem autentickou dobovou písničku, a protože Aleš měl ještě z dob studií nějaké noty předválečných německých pisní, přinesl jednu skladbu a u klavíru mi ji přehrál. Byla to píseň o gorile, která má vilu v Zoo - německý hit třicátých let. Hrozně jsem se tomu smál, protože to mělo přesně ten bezdůvodný optimismus, který kontrastuje s dobou. Písnička nás nadchla, ale nevěděli jsme, jestli existuje její nahrávka. Pak přivezl Aleš ze Švýcarska výběr songů, které nahrál Max Raabe - takový německý Ondřej Havelka - se svou kapelou. Tam Gorila byla a zněla úžasně. Báli jsme se, že nám stejně zůstane kvůli autorským právům nedostupná, ale světoobčan Březina se naštěstí s Raabem během koncertu v Basileji osobně domluvil."
    - "Rád bych se zmínil o Mikuláši Bělíkovi, což je zvláštní člověk, archeolog a muzikant, který nám hrál na skleničky. Mám pro podobné instrumenty slabost, v jedné mé inscenaci se hraje například na pilu, ale musím přiznat, že skleničky jsme trochu okopčili. Přečetl jsem si totiž, že je používali v Přeletu nad kukaččím hnízdem a napadlo mě, že to vyzkoušíme. Myslím, že ve filmu fungují, nederou se kupředu a znějí jako zvláštně naříkající lidský hlas."
    - "Distributor filmu Petr Zenkl, který vím, že mám rád nwyorskou kapelu Klezmatics, mi půjčil album, které nahráli s izraelskou zpěvačkou Chavou Albersteinovou. Chava zhudebnila verše nejvýznamějších židovských básníků dvacátého století a bylo to něco úžasného. Jedna písnička mě obzvlášť nadchla, a když jsem si ji nechal přeložit, zjistil jsem, že je to takový sen o volnosti a návratu Izraele. Byla to ta průzračná jednoduchost, která člověka zasáhne stejně, jako třeba nejlepší věci od Seiferta nebo Nezvala. Šťastná chvíle přišla a Klezmatics s Chavou Albersteinovou koncertovali v Praze. Pochopitelně jsme tam nechyběli a Chava slíbila, že to pro nás nahraje znovu. Dohodnutý termín natáčení v Praze ale zkrachoval, takže to nakonec natočila v Izraeli jen s kytarou, což možná vyznělo ještě lépe." (NIRO)

Související novinky

Švankmajer letos na Oscary nedosáhne

Švankmajer letos na Oscary nedosáhne

18.01.2007

Americká filmová akademie už oznámila užší výběr pro nominace na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Z šedesáti tří filmů vybrala devět titulů, které se ještě poperou o místo v nominační… (více)

Reklama

Reklama