Musíme si pomáhat

Nejkomplexnější, nejvyzrálejší a zároveň nejupřímnější Hřebejk a definitivní utvrzení (se), že Honza je nejsilnější ve vážné (dramatičtější) poloze. Tragikomedie s velkým T ukazující nás Čechy v "celé své kráse a nahotě“ aneb pouze ve vyhrocenných situacích se v nás lidech ukáže to (nej)lepší resp. (bohužel) i to (nej)horší. Tj, mistrná to veskrze cynická (s lidskou tváří) studie jednotlivých (pokřivených) charakterů, kde ten (na první pohled) nejzbabělejší se stává (ukazuje být) „hrdinou“ a naopak. Navíc (jak už to tak i v běžném životě chodí) nic není tak černobílé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Civilnost za kamerou i před kamerou (herci), inteligentní scénář, minimalistický a nápaditý Aleš Březina, jistý Hřebejk těžící z minima (kulisy) maximum, dobře navozená mrazivá tísnivá (dobová) atmosféra a jako bonus Lumen s velkým L, Jarda Dušek, který opět potvrzuje (stejně jako Bolek Polívka), že jsou schopni (pokud dostanou šanci) zahrát i charakterní (resp. vícevrstvou) roli, to je snímek Musíme (si) pomáhat. Navíc jsem konečně přišel na to, kde vzal Jirka Holeček inspiraci pro „svou“ reklamu na GS Condro Forte. Nebo tomu bylo naopak :-) 100% p(r)ožitek co chytí za srdce a donutí se zamyslet. (02.08.2012)

"DIVIL BY SES, CO S NORMÁLNÍM ČLOVĚKEM UDĚLÁ NENORMÁLNÍ DOBA." Film o strachu zasetém mezi lidi a deformujícím je k nepoznání. Hřebejk výrazně zvážněl, ale vtip s dojemnými okamžiky mixuje stejně mistrně jako v PELÍŠCÍCH a herci jsou opět perfektní, zejména Jaroslav Dušek, který se konečně dostává do popředí. Zajímavý pohled na Němce, prezentované jako oběti sebe sama. Ale ty rozmazané sekvence mě serou. (09.01.2003)

Pre mňa je film "Musíme si pomáhať" najlepším počinom režiséra Jana Hřebejka. I ostatné jeho snímky sú nadpriemernými dielami, ale táto hlboko ľudská dráma, odohrávajúca sa počas okupácie Česka nemeckou fašistickou armádou, je mimoriadne podarená. Aj vďaka výborným hereckým výkonom hlavných predstaviteľov, to radím ku špičke českého filmu. **** (12.02.2008)

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)

Názov filmu presne vystihuje jeho záverečnú myšlienku. Vždy som rád, keď má film názov, ktorý v podstate nič nehovorí a dá význam až na konci. Musíme si pomáhať sa rozbieha trochu pomaly, možno budete chcieť chvíľami aj prepnúť, ale svojou záverečnou polhodinou vás môže silno dostať. Mňa ako jediný Hřebejkov film výraznejšie emocionálne oslovil. Len by som sa pri strihu zbavil tých niekoľkých komických scén, sú v takomto príbehu úplne zbytočné. (29.10.2012)