Pelíšky

Pre ďalšie dve generácie asi stratový film a neopísateľne atmosferická komédia. Skultovené hlášky, jedinečné dialógy a herecké výkony (Kodet, Donutil) pozdvihujú tento film do absolútnej topky. Scenár skvelý a dramatický žáner sem sadol ako uliaty! Je škoda, že na Slovensku je filmová produkcia v takých sra*kách. 90%. (10.03.2006)

V Pelíškách už bohužel není nic z té nadějné, rozechvělé a nesmělé kuráže k neobvyklému a čistému, byť dojemně neotesanému tvaru Šakalích let. *** Sice hlavně zpočátku se tu drsně esenciálně zachycuje ta destruktivní neláska, nenávistná zhrublost, zaslepená, sobecká omezenost a zuřivá nemohoucnost různých typů mužských trosek té bezdějinné éry, ale jistá vtíravost, otřelost, podbízivost některých levných vtipů, poplatné humorné postupy a osvědčené inscenační rámce téhle linii značně srážejí hřebínek, přičemž absurdně melodramatický zvrat a konec jí doslova lámou vaz, takže co se až bolestně, byť komediálně, týkalo něčeho zabijácky životného, vyšumí do prázdna a zbude jen harmonicky uzavřený příběh s patetickou douškou a zalkáním. Zůstane jen eunuchovsky mile, literárně vypointovaná, zinscenovaná povídka. Škoda, ale míním, že Hřebejk nic lepšího a životnějšího než Šakalí léta nestvořil, od té doby se šusem zaprodává a valem ztrácí rozum i cit. Mezi Šakalími léty a Pelíšky je sedmimílový krok do tvůrčí normalizace, a Hřebejk od té doby kráčí po šipkách a sám sebou zatlouká do rakve svůj mladý talent, tak předčasně skonalý. (15.02.2015)

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)

Když jsem to skoro před dvaceti lety viděl poprvé, tak nějak povinně se mi to "děsně líbilo". Když jsem to skoro před patnácti lety viděl asi po třistatřiatřicáté, uvědomil jsem si, že mě to vlastně vůbec nebaví (málem jsem napsal něco jiného, ale já dnes nemluvím sprostě, to kvůli Ježíškovi). Od té doby jsem to neviděl ani jednou a vůbec mi to nechybí. (11.11.2018)

Víš, co Sašo? Jdi do prdele! ... kde udělali soudruzi s NDR chybu?? stříleli za války do vzduchu .. Štědrej večer nastal.. plesk .. Drž hubu .. podejmi tu vidličku.. a hlavně si neubliž .. dejchá.. slyším jak dejchá.. :-D mohla bych pokračovat.. nejlepší ČESKÁ KOMEDIE!! úžasné herecké výkony.. ale hlavně Donutil!! ty jsou co? :-D (31.03.2009)