Cosy Dens
Pelíšky
Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Stella Zázvorková (více)Obsahy(1)
A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (1 912)
Byť jsem si k Pelíškům vytvořil trochu despekt, jako obranu proti jejich davové nekritické popularitě, musím uznat, že je to jeden z nejlepších českých filmů min. polistopadového období, dýchající skutečnou nostalgií a kouzlem dnů, které śe nevrátí... Scénář je śvižný a vtipný, zahrané je to do puntíku bezchybně (nade všemi se tyčí Kodetův cholerik) a krásný je i soundtrack, kterému dominuje Sluneční hrob od Blue Effectu spolu s Neckářovou Kytarou Je to marné, půjdu s davem a při další projekci si nějaké ty mouchy najdu a basta...90% ()
Jeden z klenotů české kinematografie, který skvěle reflektuje dobu i mentalitu a obsahuje velké množství scén, které sice na první pohled vypadají jako nezávazná konverzační sranda, v kontextu událostí ale získávají na síle. Škoda jen, že neustálým omíláním se omílají i hrany tohoto snímku a jeho jedinečnost dostává na frak. měl by číhat v ústraní a vždy ve správnou chvíli vystrčit růžky a zdrtit svojí sílou. Protože jako jeden z mála českých filmů má tu moc. ()
Pěkný snímek, s příjemnou dobovou a vánoční atmosférou, kde se však zbytečně uječený humor trošku láme na sílu. Desáté místo v žebříčku nejlepších filmů, je samozřejmě nesmysl, tam Pelíšky nepatří ani v rámci domácí kinematografie, ale Polívka, Dušek či Kodet mě pobaví vždy a pár vtipných momentů se určitě najde. Za nejsilnější okamžiky snímku považuji českou hymnu hranou na klavír a díky skladbě Slunečný hrob od Blue Effect i závěrečné titulky. Nejpřeceňovanější český film všech dob, který však má své nesporné kvality. ()
Usínám a chtěl bych se vrátit o nějakej ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje a kterej je s tebou... Melancholicky úsměvný vzpomínkový film s příjemným humorem a skvělými herci. To ještě byly časy, kdy duo Hřebejk - Jarchovský neplodilo každý rok jeden film se stejnými herci, o jednom a tom samém, a přitom o ničem. Hlášky, které za krátkou dobu po natočení zlidověly, mluví za všechno. Update po letech: To, co jsem o Pelíškách kdysi napsal, nezavrhuji a víceméně si za tím stojím. Ovšem jejich nesčetné reprízy a nekonečné omílání hlášek už se mi (na rozdíl od spousty jiných filmů) po čase zajedlo. Neměním názor, ale jednu hvězdičku ubírám. 80%. ()
Jeden z nejlepších českých filmů, co u nás byly po revoluci natočeny - co více se dá říct? Napoprvé to u mě tak docela nefungovalo (dala bych 3*), ale napodruhé už zůstaly výhrady jen drobné a nasmála jsem se převelice... i nějaká ta slza ukápla. Dobrý příběh, skvělí herci, nezapomenutelné hlášky, mně to stačí ke spokojenosti. Jsem holt "tupé publikum", kam se hrabu na yntelygenta, jakým je uživatel "dablju". Dablju celého světa, vyližte si prdel! 90% ()
Galerie (31)
Zajímavosti (123)
- Jiří Kodet (otec Kraus) se podělil o své osobní vzpomínky na den okupace, 21. srpen 1968: "Především musím říct, že jsem se snažil ve filmu co nejlépe přiblížit tehdejší atmosféru. Ten naprosto nečekaný šok, který nás 21. srpna čekal. I když to nejsem ve filmu pochopitelně já, dával jsem do té postavy hodně ze sebe. Cítil jsem vnitřní potřebu se s celou tou dobou, tím myslím, od roku 1948, nějak osobně vyrovnat. S Činoherním klubem jsme tehdy měli hostovat s představením Revizora v Moskvě, tak jsme se 20. srpna sešli a řešili, jestli pod vlivem posledních událostí pojedeme nebo ne. Dohodli jsme se, že pojedeme, ale pak jsme se tam nějak zdrželi a společensky se unavili. Když jsem přišel v noci domů, slyšel jsem v polospánku nějaký hukot, ale dost dobře jsem nevěděl, jestli se mi to zdá nebo ne. Ráno se dívám z okna a na refýži stojí nějaký člověk s vlajkou. Blesklo mi hlavou, jestli se zase nehraje nějaký fotbal, ale to jsem okamžitě zavrhl, protože bylo teprve devět hodin ráno. Tak jsem vyšel před dům, ptám se ho, co tady vyvádí s tím praporem a on mi říká: 'Vždyť jsme okupovaný Rusákama!' Okamžitě jsem se sebral a utíkal do divadla. Byla to naprosto přízračná cesta mezi tanky a zmámenými lidmi, připadal jsem si jako v nejhorším snu, ze kterého se musím každou chvíli probudit. V divadle už se zakládala odbojová buňka a hlavně Jirka Hrzán vymýšlel nejrůznější formy odboje. Mě z toho všeho ale natolik rozbolela hlava, že se všichni místo o odboj museli starat o ni." (NIRO)
- Když si Uzlinka (Sylvie Koblížková) s Péťou (Marek Morvai-Javorský) pouští gramofonovou desku „Karel Gott – Trezor“ a tančí na ni, můžeme ve scéně slyšet střihy ve skladbě tak, jak byly finálně sestříhané záběry, deska tedy byla skutečně puštěna při natáčení. (Nick321)
-
Byť film vychází především z knihy Petra Šabacha "Hovno hoří", postavu otce Krause (Jiří Kodet) vymodeloval scenárista Petr Jarchovský především podle vlastního dědečka. Několik svých vzpomínek zapsal takto:
- To, že má děda v dílně schovaného Mausera, mi prozradila moje teta Jindřiška, dědova mladší dcera, která s ním bydlela a válčila. Dodala tehdy, že by se vůbec nedivila, kdyby měl děda v tom svém bordelu v dílně za almarou zastrčenou zaschlou kostru nějakého esesáka. To ovšem dodávat neměla, protože já si pak v noci představoval, jak se ten esesák, vlastně už jen kostlivec v plesnivé esesácké uniformě, plíží dědovým bytem, vrže parketami a sklání se nade mnou v posteli, a já se marně snažím uniknout jeho kostnatým pařátům a prázdným očním důlkům pod těžkou péřovou, chladivou zatuchlinou nevytápěné ložnice vonící duchnou.
- Tetu Jindřišku si děda pořídil po válce. Před válkou měl s babičkou moji maminku. Byl jí právě rok, když dědu Němci zavřeli, celých dlouhých šest let se neviděli, a když se děda vrátil, čekala na něj doma sedmiletá "cizí" holka. Proto si můj dědeček chtěl pořídit druhé děcko, konkrétně syna, konečně dědice trůnu. Výsledkem však byla zase jenom holka, která mu byla tak obludně ve všem včetně povahy podobná, že ji nejprve rozmazlil a pak s ní válčil. Z války světové do války soukromé. Cosi se stalo, a když moje teta Jindřiška dosáhla puberty, kolem zuřila válka generací, swingovala 60. léta a dědova představa jeho příkladné výchovy se zhroutila jako domeček z karet.
- A pak zbyl vnuk, který tu stonával. Lehával jsem v ložnici, v ohromné dřevěné posteli, pil čaj s havanským citronem a medem od belgických včel a potil se pod tou velkou modrobíle pruhovanou duchnou. U staré philipsky sedával o deváté děda, nešetrně mi u postele kouřil dutinky, které pěchoval Tarasem Bulbou zvláštním pěchovátkem, a na hranici slyšitelnosti šelestil Hlasem Ameriky. To byla má ukolébavka v časech mých častých nemocí... (NIRO)
Související novinky
Na Anděla Páně 2 už přišel milion diváků
Na prvního Anděla Páně vyrazilo do kin 188 138 diváků, takže Jiří Strach rozhodně nečekal, že jeho pokračování rychle zaútočí na milion. Právě tahle cifra ale padla v šestém týdnu promítání, čímž se… (více)
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Reklama