Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Stella Zázvorková (více)Obsahy(1)
A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (1 911)
Jedno z nejlepších děl naší národní tvorby devadesátých let představuje současně jeden z mála zdařilých pohledů na rok Pražského jara a komunistické období vůbec. Pohled o to cennější, že nezkresluje a nedémonizuje žádnou z odpůrčích stran, jejichž přednosti v nezkreslujícím - protože neúprosném - stále dětském pohledu jaksi nejsou ututlávat nebo potlačovat. Chce se říci: Ano, takoví jsme tehdy také byli. ()
„Jestlipak sis všimla něčeho zvláštního, na tých sklěničkách, Mařenko.“ Hřebejk sa v Pelíškoch (na rozdiel od neskoršieho Pupenda, ktoré mi príde síce menej kultové, ale paradoxne lepšie vyladené, napísané a zrežírované) ešte mierne stráca. Možno až príliš masívne mieša dokopy výborné komediálne scény (knedlík vs. nok, prcat, umelohmotné lyžičky) s horkastými (elektrická rúra) a takými, ktoré trhajú srdce (posledné minúty, decentne poňaté scény prvého stretnutia so smrťou a sexom). Nič to však nemení na tom, že všetci herci podávajú výborné výkony (Polívka, Donutil, Stašová, Vášaryová, Dušek, Holubová, Zázvorková a predovšetkým excelujúci cholerik Jiří Kodet a jeho dcéra Kristínka Nováková) a dialógy sú klenot; snáď neubehne jedna jediná mizerná minúta, aby nezaznela nejaká kultovka ("Vy dva jse se dlouho hledali."; "A komu tím prospějete, co?!"; „To je pejsek?“ – „To je velbloud!“). ()
Jest zajímavo dosledovati novou prequelovou trilogii Zahradnictví a celou tuto událost letošního roku završit reprízou oblíbených Pelíšků. A shledat, že Pelíšky zestárly. Zatímco v trilogii se pracuje s postavami ze široka, před našima očima stárnou, vyvíjejí se, prožívají dvě totality i osobní příběhy nejen milostného charakteru. A v Pelíšcích jen lákáme na zkratkovitou podívanou, jež byla sice důležitým dílkem mozaiky o naší minulosti, leč nikoli absolutním a definitivním pohledem na mytizované události osmašedesátého. Tedy co zůstalo? Ach ano, to charakterní sólo milovaného Kodeta. Ale příběh o domácím tyranovi je již naší kultuře velmi dobře znám a máme na paměti již Haasovu nebo Marvanovu kreaci. A samozřejmě nikdy nezapomene na zpracování Dreyera Pán domu aneb Tyranův pád, klenotu dánského filmu roku 1925. ()
Vynikající komedie, jedna z českých nejlepších. Hřebejk po svém vrcholu už netočí tak jako dřív (přeci jenom mě Pupendo dost nudilo a Horem Pádem nebylo to pravé ořechové). To samé můžeme nalézt u Michaela Baye (po svém vrcholu Skále také netočí už tak dobře, Armageddon - dobře, to se ještě dá, Pearl Harbor, se zavřenými oči také... no myslím, že jste mě pochopili). Škoda pana Kodeta. Bude mi chybět. Byl to vyjímečný herec. ()
Jeden z klenotů české kinematografie, který skvěle reflektuje dobu i mentalitu a obsahuje velké množství scén, které sice na první pohled vypadají jako nezávazná konverzační sranda, v kontextu událostí ale získávají na síle. Škoda jen, že neustálým omíláním se omílají i hrany tohoto snímku a jeho jedinečnost dostává na frak. měl by číhat v ústraní a vždy ve správnou chvíli vystrčit růžky a zdrtit svojí sílou. Protože jako jeden z mála českých filmů má tu moc. ()
Galerie (31)
Zajímavosti (124)
- V jedné z posledních scén, kdy leze Uzlinka (Sylvie Koblížková) na parapet, aby se dostala do Krausova bytu přes balkón, si můžeme všimnout, že na něm stojí obdélníkový plastový květináč. Ten v té době ještě neexistoval. (tommahol)
- V závěrečné scéně filmu drží Michal (Michael Beran) tužku z Anglie a má na sobě Elienův (Ondřej Brousek) rolák. Nakousnutá jablka jsou navíc odkaz na Šabachovu knihu, ve které hlavní postava neustále pojídá jablka. (Moname)
- Název Pelíšky byl původně pouze pracovní a nikomu, s výjimkou Jiřího Kodeta, se nelíbil. Štáb však lepší název nenašel, a tak zůstaly Pelíšky. (Anife)
Reklama