Nit z přízraků

(spoilery) Snímek působí nekonečně jako díla Jane Austen. To klasicky nevyhledávám. Phantom Thread je skvěle nasvícený, nasnímaný a zahraný a postavy promlouvají promyšlenými dialogy. Hlavně ale film buduje příjemně bizarní dynamiku vztahů, umně propletenou snadno přístupnými podobenstvími: sledujeme muže, pro kterého jsou ženy múzami, tedy potravou pro vlastní kreativitu. Jakmile se jich nasytí, jakmile okorají, vymění je. On sám je oproti nim domněle nesmrtelný a nadřazený – myšleno svým mužstvím, géniem i fyzicky. V tomto duchu z počátku snímku sledujeme dění během snídaně, kde na manýry Woodcocka submisivně vycvičená, domestikovaná a psychicky rozebraná partnerka nabízí netečnému návrháři jídlo. On jej chladně odmítne s tím, že těžké jídlo už jíst nechce. Odmítá tak i ji. A záhy odmítá další svou múzu minulosti. Pro její věk a kila navíc. __ Woodcock je obklopen submisivitou jím hypnotizovaných žen, které plní jeho vůli a přistupují na svou podřízenou roli, kde jedinou výjimkou je jeho sestra, ukotvená kdesi mezi matkou, životní partnerkou a nejbližším důvěrníkem. Ženy jsou pro něj ale jinak pouhou jiskrou, nástrojem a ramínkem na šaty, nedosahující zdaleka kvalit milované matky, které ho hlavně nesmí vyrušovat a otravovat vlastní vůlí, bytím. Jen se jimi živí, dokud ho nezačnou svou nezajímavostí obtěžovat. ___ Když zanedlouho po zmiňované snídani Woodcock "dostane hlad", hledá ukojení své touhy v jakési restauraci – s nově objevenou chutí najde svou novou múzu, Almu. Své zalíbení v ní potvrzuje i symbolická rovina: těžká snídaně, kterou si s chutí objedná. __ Postava Almy prochází skvělým vývojem. Z počátku je jen další naivní a subimisivní obdivovatelkou, která se, sice s bolestí ale nechá, komandovat návrhářovými manýry a zacházet se sebou jako s krejčovskou panou. Časem v sobě ale nachází zpupnost. Projevy z počátku evokující slabost režisér Anderson časem nasvítí jako konání možná oddané, ale také chladné a nebezpečně sebevědomé vytrvalosti. Tu předznamenává už dialog Almy a Woodcocka z počátku jejich vztahu. Zpříma na sebe hledí. Alma se pousměje a řekne, že hru o to, kdo uhne pohledem nemůže Woodcock vyhrát. A ukáže se, že má pravdu. ___ Woodcock zanedlouho nasycen opět projevuje nechutenství. A Almu to pohne proměnit cestu stále větší poddajnosti a submisivity v pravý opak. Podbízivost ustupuje, přesycenému nabídne své sebevědomí a jed. A tím, že ho dostane na pokraj smrti, jeho učiní závislým na ní. Otočí dynamiku vztahů. Najednou je on bez ní ničím. A podlehne jí. Kouzelně motivy snímku kotví závěrečná scéna, kdy on si uvědomí, že ona ho tráví. Zkoumá ji pohledem – ale ona neuhne. Opravdu vyhrává. Woodcock se dobrovolně zakousne do otráveného jídla, aby opět zakusil bolest, blízkost smrti a závislost na Almě, a tím si oživil hlad po ní. A oba v tom bizarním spojení nachází lásku, kdy géniovi jeho partnerka strhne dominantní masku, aby tak zasytila jeho doposavad skrytou touhu – po jedu, po vlastní submisivitě a závislosti na někom, která mu dala pocítit vlastní smrtelnost. A která ho sundává z nedotknutelného piedestalu. (01.06.2020) (méně) (více)