Snídaňový klub

Každý z nás (nebo alespoň většina, která prožila "normální" dětství/mládí) byl jednou po škole a každý tuto situaci řešil po svém. Ve filmu režiséra, který se většinou zabýval veselými rodinnými komedie, hrdinové probírají strasti dospívání a řeší zábavné i vážné situace jednoho sobotního dne, který proti své vůli musí strávit ve škole. Humoru film moc nepobral ale výběr herců (či spíše charakterů) je natolik pestrý, že dokáže na tu hoďku a půl slušně zabavit. (29.09.2009)

Ony schematické postavy mají ve filmu své opodstatnění. Nikde jinde se totiž nepřiblížíte k psychologickému těchto figurek. Breakfast Club nejde v tomhle nějak extrémně do hloubky a dokonce nechává mnohé si domýšlet divákem (což v tomhle případě znamená odfláknutost), ale překvapivě nijak extrémně nehrotí a obohacuje film celkem svěžími humornými prvky. Jinak za ten model, co tam zhulili bych klidně zaplatil dvě výplaty -) (05.12.2010)

Jakýsi psychologický rozbor hrstky studentů americké střední školy, jehož záměrem dle mě není rozesmát, nýbrž donutit diváka zamyslet se nad sebou samotným. Nad svými kladnými a zápornými stránkami a v neposlední řadě nad svými činy. Charakter postav je tu pěkně postupně rozebírán a celkově tomuhle filmu nechybí poutavost, na čemž se také podílí nejedna kvalitní hláška. Nějaké mouchy tu jsou, herci mají občas tendenci dělat své postavy mystičtějšími, než je zdrávo, ale rozhodně to nemá nijak zásadní vliv na kvalitu filmu. Scénář, na to, že byl sepsán za 2 dny je brilantní. Zkrátka precizní práce, nelze než doporučit. 85% (25.08.2011)

Filmy o dospívání mě pořád bavěj, asi z nostalgie, nevím jestli se toužím vrátit do těch let a nebo jsem nedospěla a pořád tam někde jsem. O filmu jsem se dozvěděla od hlavní hrdinky z knihy Prokletí od pana Palahniuka. Pořád to omílala, až jsem si řekla, hej to musí být dobrý, na to se sakra musím podívat. A bylo a je to víc než dobrý, neskutečně mě to bavilo, každou minutu jsem si užila. Konec mě dostal ještě víc, protože jsem tyhle slova, už někde slyšela, a teď bych si ráda vzpoměla kde. (21.09.2014)

Přestože jsem v nejednom filmu či seriálové epizodě zaslechl narážku na tento dnes již kultovní film, dostal jsem se ke Snídaňovému klubu teprve až nyní, takřka čtyřicet let od premiéry filmu. Upřímně jsem očekával více komediální kousek, zatímco po zhlédnutí musím říct, že i přes nejednu humornou a odlehčenou scénu má Hughesův film celkem dost vážný nádech. V reálu by tento příběh, odehrávající se během několika málo hodin, probíhal pravděpodobně jinak, přesto mě film ve výsledku oslovil. Divák sleduje hodinu a půl partu na první pohled nesourodých lidí, které však spojují (doslova tmelí) společná rodinná a osobní traumata. Od zcela banálních problémů se děj pomalu přelívá do vskutku hutných rovin, film ale zároveň nezapomíná být i úsměvný. Bonusem je ústřední píseň Don't You (Forget About Me). (25.06.2023)