Snídaňový klub

V padesátých letech to byl Rebel bez příčiny, v osmdesátých Snídaňový klub. Dva filmy, které ztvárňovaly (a ztvárňují) dobové problémy mladistvých a jejich vyostřený vztah k autoritám a rodičům daleko výmluvněji než všechny ostatní. Malý autorský film, který se skrze chytré dialogy, uvěřitelné a uvěřitelně zahrané postavy a špetku nenásilné rockové grimasy stal po zásluze kultovní a citovanou záležitostí. Přestože někomu, kdo se neztotožňuje s žádným ze zde vystupujících charakterů, chvílemi nic moc neřekne, jedná se bezpochyby o výjimečný nadčasový počin... (26.05.2016)

Zcela určitě jeden z nejlepších filmů o středoškolácích. Divadelně rozehrávané dialogy, které divákovi postupně odkrývají kdo je vlastně kdo a zároveň že nikdo není pouze tím za koho se vydává. Režisér John Hughes byl v 80. letech docela pojem. Hudba je geniální, po hříchu se ve filmu vyskytuje pouze sporadicky. Překvapí že Judd Nelson to nedotáhl v kariéře dále. Zážitek 75% (28.03.2015)

The Breakfast Club. V Americe (spolu s filmem Ferris Bueller's Day Off) opravdu kultovní filmy, které má na svědomí John Hughes (oba taky mají už nějakou dobu na IMDb shodně 7.9/10, což je opravdu parádní výsledek, přihlédneme-li k faktu, že filmy od 8.0 jsou v TOP 250 filmů všech dob). Tak přesně tohle jsem věděl o tomto filmu a nějakou dobu jsem si jej chtěl sehnat, ale vždy jsem na něj tak nějak zapomněl. Nicméně konečně jsem to napravil a musím říct, že zvěsti nelhaly. Tohle je opravdu parádní snímek, který natočil někdo, kdo rozuměl (bohužel, John už nějaký ten rok mezi námi není, ale o jeho velkém vlivu svědčí i fakt, že na Oscarech mu udělali tuhle překrásnou poctu) duši mladého, dospívajícího člověka, který může být jakýkoliv, ale bojí se. Bojí se, že bude stejný jako jeho rodiče, bojí se, protože neví, co bude dál s jeho životem, bojí se, protože ostatní ho už nějak zaškatulkovali a on ještě neví, kdo vlastně je. A takovéhle filmy se už (bohužel) netočí. John to uměl a já si musím sehnat více filmů od něj. Parádní film s dokonalým soundtrackem a přirozenými herci. 100 %. (06.05.2013)

Přestože jsem v nejednom filmu či seriálové epizodě zaslechl narážku na tento dnes již kultovní film, dostal jsem se ke Snídaňovému klubu teprve až nyní, takřka čtyřicet let od premiéry filmu. Upřímně jsem očekával více komediální kousek, zatímco po zhlédnutí musím říct, že i přes nejednu humornou a odlehčenou scénu má Hughesův film celkem dost vážný nádech. V reálu by tento příběh, odehrávající se během několika málo hodin, probíhal pravděpodobně jinak, přesto mě film ve výsledku oslovil. Divák sleduje hodinu a půl partu na první pohled nesourodých lidí, které však spojují (doslova tmelí) společná rodinná a osobní traumata. Od zcela banálních problémů se děj pomalu přelívá do vskutku hutných rovin, film ale zároveň nezapomíná být i úsměvný. Bonusem je ústřední píseň Don't You (Forget About Me). (25.06.2023)

Výborná retrospektivní analýza mladého myšlení. Hughes se po čiré komedii Sixteen Candles pokusil přijít s něčím ambicióznějším, což ale ve výsledku trochu škodí. On celkově ten mix klasické teen komedie o stereotypech a vážnější sondy do dospívání nedrží příliš pohromadě. Překvapivě ale dokáže s přibývající minutáží dávkovat mladistvé pravdy o životě, jako žádný z podobných filmů. Nakonec zamrzí jen ta nevyváženost. P. S. Škoda, že se nikdo z výborné pětice herců do budoucna moc neprosadil. Hlavně Anthony Michael Hall a Molly Ringwald. (01.02.2011)