Letadla, vlaky, automobily

Než John Hughes natočil megahit Sám doma, byl "jen" šikovným komediálním řemeslníkem. Když se ale k jeho filmům po letech vracíme, oceníme, s jakým vkusem, lehkostí a šarmem dokázal zobrazit současnou Ameriku zároveň dát příležitost vynikajícímu Johnu Candymu (který na tom byl dost podobně jako Hughes). 70%. (27.11.2022)

John Hughes je pravdepodobne reziser s nejvetsim citem pro 80's hudbu, v podstate jakykoliv jeho film pustite, muzete se spolehnout, ze do vas bude pumpovat ty nejvytucnenejsi 80's tony, je uplne jedno jestli se jedna o jeho typicke stredoskolske 80's party typu The Breakfast Club, nebo jen o Stevea Martina, ktery se snazi v NY sehnat taxika jako v tomto filmu, o svou 80's syntezatorovou davku se u filmu Johna Highese rozhodne bat nemusite. 6/10 (26.02.2013)

„Dovoľte mi revanšovať sa vám. Pozývam vás na pivo a hotdog.“ – Nie, ďakujem.“ – „Ale no.“ – „V jedle som prieberčivý.“ – „Tak len pivo.“ – „Nie, ďakujem.“ – „A kávu?“ – „Nie.“ – „Sódu?“ – „Nie.“ –„Niečo sladké?“ – „Nie.“ – „Ostré?“ – „Nie.“ – "Čo sa hanbíte!“ Jedna z mojich najobľúbenejších vianočných komédií a jedna z mojich najobľúbenejších rolí skvelého Johna Candyho (inak s výborným slovenským dabingom Ivana Vojteka), ktorému sa hodinu a pol po pusa nezavrie. Avšak i bielovlasý Steve Martin, ktorý pravdupovediac máva dosť často slabé chvíľky, ostro kontrastujúce s jeho talentom schopného herca a scenáristu, je výborný. A práve elektrizujúca chémia medzi nimi je to prvé, čo drží túto rozkošne dobre režírovanú komédiu nad priemerom a stavia ju tak po bok napríklad obdobne vydarenej komédie MÔJ BRATRANEC VINNY, kde tiež záleží na príbehu, postavách, zápletke a dialógoch. Pravda, ako fanúšik Kevina Bacona som bol, keď som snímku videl prvý raz, svojho času TOTÁLNE ROZHORČENÝ z jeho miniatúrnej roličky „chlapa, ktorý mi šlohol taxík“. Ale inak je to smršť vtipov, skvelých dialógov, atmosféry a trocha aj toho zamyslenia sa o ťažkom vianočnom čase, počas ktorého spácha, alebo sa o ňu aspoň pokúsi, samovraždu najviac ľudí z celého roka. (26.12.2004)

„Vraví, že ideme nesprávnym smerom.“ – „Je opitý. Odkiaľ by vedel, kam ideme?“ Veľké sklamanie. V prvom rade mi film pripadal byť riadne prestrihaný (občas sa mi zdalo akoby medzi dvomi za sebou nasledujúcimi scénami mala byť ešte jedna ďalšia, no nebola). V druhom rade, momenty, ktoré mali byť vtipné boli buď nudné (čistenie dutín pred spaním) alebo trápne (buran Owen). A ani tie, pri ktorých by som mal s postavami súcitiť vo mne žiadne emócie nevyvolali. A v treťom rade, i keď mám rád Stevea Martina aj Johna Candyho, spolu im to akosi škrípalo, necítil som medzi nimi žiadnu chémiu. Takže buď som bol pri sledovaní v zlom psychickom rozpoložení alebo je John Hughes totálny packal. Prikláňam sa však skôr k možnosti číslo dva. 40 % (02.12.2020)

Z nějakého neznámého důvodu mě dlouho odrazoval plakát, ale vysvětlení pro to nemám. Teprve včera jsem prolomila ledy a ejhle, vyklubal se z toho prima film, kde jsem měla neustále ten známý, stabilní úsměv na tváři s občasnými záchvaty smíchu. Ne moc, ale byly. Tak krásně nesourodá dvojka mně osmdesát sedm minut pomohla zapomenout na moje trable, protože oni jich zažili nespočet i když v jiném odvětví svého života. Nezapomenu na jejich jízdu autem, jejich spánek v motelu, na srdcaře Dela s jeho kroužky na závěsy a bylo by toho ještě mnohem víc. V dnešní době najít něco relaxačního, s pochopitelným happyendem, je už téměř zázrak. Možná, že se v té době točilo víc takových filmových perliček a já doufám, že je ještě najdu. Roadmovie splnila včera večer svůj účel, dokonce mně skoro ukápla slza, ale kdy? To uhodnete při zhlédnutí. Ano, je to jednoduché, předvídatelné, ale to mně bylo úplně fuk.....Díky (07.02.2017)