V písku - Příslib svobody

Pořád přemýšlím nad tím, kde berou Němci tolik talentovaných, mladých herců, kteří dokážou tak dokonale ztvárnit náročné role. Louis Hofmann to dokázal již v silném Freistatt a zde září opět. Under Sandet přináší hodně drsný, autentický a silně zpracovaný příběh, se dvěma scénami, které mě zasáhly přímo do srdce. V ten okamžik jsem cítila, jak se mi úplně sevřelo. Alespoň, že závěr nechává nějakou naději pro část hlavních hrdinů. Kudos to the Boys. (05.03.2017)

Nie je jednoduché súcitiť s niekým, kto má na svedomí toľko zverstiev ako bola nemecká armáda počas druhej svetovej vojny. Spravodlivé by zrejme bolo, keby samotné mínové pole odpratával Himmler s Hitlerom, no ako to už býva zvykom, najhoršie dopadnú tí, čo plnili rozkazy či choro prepadli slepej ilúzií svojich mecenášov. Mládež je hlúpa, nemá žiadne skúsenosti, preto je najvhodnejšou skupinou na ovládanie, respektíve zmanipulovanie na dosiahnutie osobných cieľov (viď "kľúčikovanie" v Novembri 89', respektíve posledné voľby a ruka na stráž). Či mi ich bolo ľúto? ÁNO BOLO. Je to smutný film, veď to boli deti, ktoré sa mali na vojakov akurát hrať, nie nimi BYŤ, ale oni si miesto oberania jabĺk do košíkov, zobrali do rúk samopaly. Rozhodli sa ísť touto cestou a tak znášali následky. A tak sa nato treba aj pozerať či tento celkový problém vnímať. Nie som bezcitný, no nič sa nemení na fakte, že v ohrození bol v prvom rade nevinný Dánsky národ, ktorý trebalo ochrániť. Alebo mal pobrežie od mín čistiť nejaký domáci farmár s cukrárom? Samotný snímok je manipulatívny pričom svoj cieľ v podobe vyvolania pochybností dosiahol. Premena vnímania svojho nepriateľa je taktiež ukážková. Príbeh sa opiera o historické "fakty", takže predpoklad, že by bol zlým počinom, je naozaj mylný. (26.05.2016)

Z čistě filmového hlediska je to hodně povedený film. S docela jednoduchou konstrukcí příběhu, který je ale výborně napsaný i zahraný. Nevím, kde ty herce vzali, ale všichni působili naprosto věrohodně. Nejvýraznější postavou je dánský feldvébl, který Němce zároveň nesnáší a zároveň k nim nedokáže nemít soucit. Scény zneškodňování min jsou dechberoucí a rozhodně jsem se cítil nervózně pokaždé, když kluci začali šroubovat vršek. Nicméně nakonec jsem nedal 5, ale 3. A ten důvod je nefilmový. Čím dál je od války (a čím víc filmy natáčí spíš "zápaďáci", kteří si Wehrmacht neužili v takové kráse jako třeba Bělorusové, tím víc se tam promítá současná až přehnaně humanistická optika a obviňování původních obětí - něco jako "nepřehnali jsme to?". Třeba v tomhle filmu se o tom, co vlastně Němci těch šest let dělali, nedozví divák vůbec nic. A když si k tomu pak přihodíte všechny ty Habermannovy mlýny, Vyhnání Gert Schnirch... Mladí lidé, kteří toho třeba moc nenačetli, pak můžou mít pocit, že ti zlí byli vlastně až ti pováleční "mstitelé" (ne, že by mnohdy zlí nebyli!), bez toho, proč se vlastně tohle všechno spustilo. Takže dávám tři. S poznámkou, že na podobné filmy by lidé měli koukat až potom, co se kouknou třeba na Jdi a dívej se. (30.12.2016)

Originálny pohľad na vojnu aj z druhej strany a tak akosi ľudsky. Smutný námet s extrémne silným príbehom, ktorý ma držal v napätí a smútku od začiatku až do konca, úplne ma pohltil. Dostalo sa mi skutočného pohľadu na vojnu, zo strany obyčajných ľudí i vojakov, čoho výsledkom bola zmes rôznych pocitov, hlavne však hnevu a hrôzy. Vojna kriví charakter ľudí, to je stará známa vec, avšak v tomto filme sa veľmi tvrdo poukazuje aj na fakt, že je i nevyčerpateľnou studnicou rôznych nezmyselných predsudkov a že proste berie ľuďom racionálne myslenie. Bolo to nádherne ukázané na postave seržanta, ktorý na začiatku plný nenávisti dostal za úlohu dohliadať na 14 nemeckých zajatcov (ešte deti), aby po sebe "upratali". Postupne sa však jeho názor na týchto chlapcov začne meniť a on tak konečne získa to, čo vo vojne stratil - svoju ľudskú tvár. Ten záver určite nenechá nikoho chladným, emotívne a veľmi, veľmi smutné. Nádhera. (23.05.2016)

The Hurt Locker 1945. Hmatatelná podprahová tenze, o co minimalističtější o to důslednější studie charakterů v mezní situaci jdoucí až na kost (doslova), nečernobíle nastolené morální otázky kolektivní viny (jde o nepřikrášlené vytahování historických kostlivců ze skříní; takový dánský ekvivalent našeho vysídlování německých obyvatel) a to celé je korunováno působivými utlumenými výkony i nebývale sednoucím (a mrazivým!) hudebním podkresem. Ždímá to emoce skrze v posledních letech již trademarkovou (zdravíme Lindholma) dánskou odtažitost, která klame tělem zdánlivou severskou chladností. Opak je však pravdou, jelikož se to zadře pod kůži jako máloco. S přehledem nejlepší válečně neválečný snímek posledních let. (17.10.2016)