Vládci chaosu

MAYHEM a BURZUM. Dvě legendární norské kapely. Euronymous a Varg. Dvě kontroverzní postavy norského black metalu. Ortodoxní blekouši film neskousnou, protože se jejich vzorové chovali jako pošahaní kreténi. Publikum, které je na metalu odkojeno a zná okolnosti a události norské scény, jenž se v první polovině devadesátých let odehrávaly, bude spokojeno. Diváci, kteří vůbec neví, o čem je řeč a za metal považují AC/DC nebo KISS, budou zřejmě překvapeni a možná i šokováni. Já jsem moc nečekal, o to více jsem byl překvapen. I když je příběh zcestný a ne zcela přesný, film jako celek je natočen bezvadně! Pochmurná atmosféra norského prostředí, hořící kostely, metalová kultura devadesátých let, vraždy a sebevraždy. Tempo vyprávění šlape jako hodinky, k čemuž hodně přispívá dynamický střih a kamera. Tohle je fakt první liga! Obsazení EURONYMOUSE Rory Culkinem (brácha Kevina ze Sám doma) mě nevadilo, na bučka VARGA jsem si musel chvíli zvykat, ale v pohodě, avšak nejvíc mě dostal DEAD, který jako totální magor a psychouš působil dokonale! Jeho sebevražedný akt je fakt kruťácky natočen! Moc dobře je použita i vybraná hudba, a tak si znalci mohou vychutnat skladby od kapel jako třeba SARCOFAGO, SODOM, BATHORY, GROTESQUE, TORMENTOR, CARCASS, HOLY TERROR, nebo samotných MAYHEM. Jako krásný bonus zazní působivý song The Host of Seraphim od DEAD CAN DANCE, zrovna ve scéně, kdy Varg jede udělat to, co jede udělat. Lords of chaos je řemeslně velmi povedený film a pro každou metalovou duši by měl být určitě jistým přínosem. (17.02.2020)

Abyste dokonale pochopili hloubku charakterů ve filmu prezentovaného výkvětu sveřepých norských intelektuálů každým coulem, předkládám nejprve fundovaný zpěvný překlad roztomile romantické a oduševnělé lyriky kultivovaného chlapeckého kvarteta Mrzačení, a sice rozkošné plísně s názvem Nekrochtíč. Taxi pro začátek do uchu libých tónů průmyslové frézy s vymlácenými ložisky společně rozverně zanotujme procítěným barytonem v plném rozsahu akutní hnisavé laryngitidy. Tři, čtyři, tralala tralala: “Toužím po tvé smradlavé mrtvole, nic mě tolik nerozpálí, ty vole, než mrdat tě, až ti prasknou kosti, další by měla chcípnout. Kape mi z kokota, když mrdám tě na dřeň, už to moc nedávám a z tebe, pomalu mi pěkně jebe. Refrének: Nekrochtíč, nekrochtíč, camcarýja umc. Žeru maso tisíce mrtvol krvesajných bezkundých jeptišek, vnitřnosti se jí derou z prdele, zatímco lížu její slizkou piču a za kozy ji držím vesele. Refrének: Nekrochtíč neckrochtíč, jen pojď, ty pozérská mrtvolo a chcípni znovu, camcarýja umc“. Tak co? Taky cítíte ten hluboký podtext metaetické filozofie v úchvatném obalu nejčistší strukturální sémantiky, jež může pocházet jen z hlavy opravdového Müslitele? A to jste ještě neslyšeli megahit Mrdání vnitřností motorovku, který si přeložíme příště! Já si tedy myslím, že Black metal je jinde, a že tenkrát, zanořen až po koule v Oslu, jen tandem deviantních neonanicistických norských vypatlanců ve složení Retardymous a Tupernes stvořil svým mentálním moulinexem cosi, co si konečně mohou neméně nadaní řezničtí učňové s Mordorem v jinak prázdné hlavě pobrukovat u erekce na jatkách při pomalém bourání skotu žabikuchem. A paxe nám kluci tak dlouho kočkovali o to, kde je větší a populárnější dement, až Tupernes Retardymouse živočišně opíchal. Což se ovšem nakonec ukázalo jako geniální marketingový tah, protože se kohorta vymaštěnců se smyslem pro rytmiku, melodiku, sofistikovanou lyriku a éšestkové vokály zjevně během Tupernesovy patnáctileté „nápravné“ rekreace v norském Hiltnu přemnožila, paradoxně vystřelila prodeje pekelně odporného Burzumu do nebeských výšin a z vymletého vraha udělala kult. Jak příznačné a poplatné době! Nicméně filmový pomníček se nekonal, jak nám tu vnucuje zjevně Vargofilní obsah, kluci se celé historky zhostili objektivně a prostě bez příkras vykreslili ujeté lopatistické pičusy jako ujeté lopatistické pičusy, které Kohen s Kulkinem i skvěle vystřihli. Jen ten Rory byl trochu kástingová minela. Je totiž tolik podobný svému oslizlému bratrovi, až jsem při pohledu na něj každou chvíli čekal, že začne klást žertovné pasti na nějaké přitroublé blackmetalisty, kteří se mu vloupali do holobytu. (05.04.2019)

Snímka o vzniku temného black metalu v Nórsku, o okolnostiach jeho zrodu, thrillerovo poňatá, tak to by nemuselo byť zlé. A ani nebolo. Ale nemusí to sadnúť a vyhovovať každému, to je jasné. Každopádne (ako bolo aj naokolo naznačené), možno v mnohých aspektoch imho sympatickejší, nenápadnejší (ale aj drastickejší) film ako mainstreamovejší a populárny Bohemian Rhapsody (isto, je to vec vkusu). Lords of Chaos je vlastne o undergroundovom hud. štýle, s menej hviezdnym obsadením (Rory Culkin, možno nie až tak známy ako Macaulay, ale výkon slušný), film je drsnejší, s prímesou depresie a pomerne deštruktívny. Paradoxne, hoci je Lords of Chaos vlastne do veľkej miery o kapelách, divák až tak veľmi nebude počuť hromady metalu a nebude tu mať tony informácií o okultizme kapiel, skôr ide o dramatický, až šialený príbeh, ktorý stál za vznikom tohto subžánru, kedy dvaja lídri kapiel (spočiatku kamaráti) začali postupne so sebou súperiť a až kam toto chorobné rivalizovanie viedlo (Euronymous z kapely Mayhem a Varg z Burzum). SPOILER, kapela Mayhem už roky fungovala pred Burzum a je zaujímavé, že Varg po odsedení si trestu (v r. 2009) pokračoval vo vydávaní albumov (aj v čase výkonu trestu jeho kapela vydávala), v snímke som tieto informácie akosi nezaznamenal. Koniec SPOILERU. Za štyri čierne hviezdy. (16.02.2023)

Film jako takový není po technické stránce natočený jinak špatně. Bohužel se ale nedá říct, že by byl historicky přesný (nebo alespoň jakž takž adekvátní) a svým příběhem jako takovým sám nejspíš moc neoslní. Především je asi nutno napsat, že s látkou, kterou má film zachycovat, jsem obeznámen, a nejspíš to dost ovlivnilo mé hodnocení. Místy tu jsou v ději provedeny takové změny, při kterých mi bylo téměř na blití a až si skoro říkám, jestli dost barbarským zobrazením některých lidí nezasluhují tvůrci menší žalobu. Lords of Chaos zpočátku vypadají přinejmenším zajímavě, ale postupně se tu prostě na sebe nabaluje tolik nepřesností nebo spíš vyloženě kravin, že hodnotu filmu to shazuje téměř na dno. Přitom se vůbec nemuselo jednat o špatný film. Ale takhle prostě působí jako slátanina. Což je škoda, protože jistý režisérův potenciál tu je vidět. Pro příště by to prostě chtělo lepší scénář, který napíše někdo, kdo nebude tvrdit, že se jedná hlavně o film o idiotech. Protože tohle je zneuctění víceméně všech hudebně-historických osobností, kteří se v tomto díle objevují. A to je škoda. (01.03.2019)

Odpor kovaných blackmetalistov, vrátane kapelníkov, ktorí sa diania priamo, či nepriamo zúčastnili, voči tomu ako Lords of chaos vykresľuje jednotlivých protagonistov len potvrdzuje, že film trafil klinec presne po hlavičke. Nič proti black metalu, som fanúšikom. A preto poznám niektoré maniere ľudí, ktorí sa v ňom pohybujú. Všetka tá teatrálnosť a mačizmus k tomu jednoducho patria - potom kapely rozdeľuje, či dostatočne zvládajú aj hudobné remeslo. Od koho iného mohlo takéto pózerstvo prísť, ak nie od rozmaznaných pubertiakov zhýčkaných severským sociálnym blahobytom, kde si musia nepriateľa a následný odpor vymyslieť - inak im reálne nič nehrozí - a v konečnom dôsledku svoju agresiu ventilujú len kvôli pozornosti verejnosti, lebo by sa unudili (alebo upili) k smrti? Bez ohľadu na to ako presne sú zobrazené skutočnosti sa tvorcovia v zásade držia faktov (vražda, podpaľačstvo, skutočné fotografie atď.), akurát súvislosti zrejme interpretujú po svojom a o tom je tvorivý proces. Z psychologického hľadiska je film mimoriadne presný - musím to priznať aj napriek tomu, že zo spomenutej predstieranej rebélie a egotripu pár tínedžerských magorov vzniklo v konečnom dôsledku niekoľko skvelých kapiel. Ten, kto neprizná, že v skutočnosti šlo pri daných udalostiach o súboj v popularite medzi mládežou a nie o ideologický odpor, či nejaký iný vyšší princíp a slepo adoruje vykreslených členov kapiel, zrejme ešte mentálne nedospel. (30.01.2024)