Strnadovi

V živote rodiny Strnadovcov bolo toho toľko, že im nakoniec Třeštíková „musela“ dať spin-off (dovtedy boli „len“ súčasťou jej časozberných Manželských etud). V ich živote sa odohrali aj temné veci (synove problémy s drogami, depresie), ale každopádne je to oproti Katke, Renému a Marcele prechádzka ružovou záhradou. Strnadovi sú sympaťáci, hoci s robotou to preháňajú – život je aj o iných veciach, než len o zarábaní peňazí a kto raz podľahne ich vôni, zle dopadne, podľa mňa nikdy nemôže byť šťastným človekom. No ale keď si urobíte päť detí, zadovážite si dom s rozlohou milión metrov štvorcových a firmu máte takú veľkú, že by sa do nej zmestilo desať sloních stád (myslím, že by urobili stokrát lepšie, ak by si otvorili webový obchod s nábytkom), potom sa ani netreba čudovať, že v práci trčíte od rána do noci a ste pod obrovským ekonomickým tlakom v podstate celé desaťročia. Na celovečeráku oceňujem, že hoci Strnadových poznám z Manželských etud, Třeštíková doňho dala plno nových, dovtedy nepoužitých záberov a scén. Z toho ich mŕtvolne tichého a vyľudneného obchodu mám dodnes nočné mory. (29.01.2018)

Časosběr je mocný pán a bolí. Manželské etudy jsem kdysi viděl, ale už je to tak dávno, že mi příběh Strnadových v paměti vůbec nezůstal. Proto jsem na tohle celovečerní shrnutí těch téměř 40 let koukal s čistým štítem a nijak mi tedy nevadil fakt, že Třeštíková z velké části jen recykluje již viděné. Ale chápu výhrady těch, kterým to vadí. Životní příběh Strnadových každopádně má co nabídnout a v kontextu té neúprosné časosběrné metody nabízí i celkem silnou katarzi. 7/10 (07.03.2017)

Strnadovi se převtělují do celovečerního dokumentu a třetí část, na které je celé dílo vystavěno nabízí nejvíce dramatických momentů v dlouholetém manželství této sedmičlenné rodiny. Třeštíkové se do rukou dostal výjimečný materiál a jeho zpracování je velmi subtilní a citlivé. Strnadovi jsou otevření, autentičtí a zcela upřímní lidé a celé vyprávění může bez nadsázky posloužit jako sonda do dlouholetého vztahu, kde každodenní jednotvárná starost o chod velké rodiny a udržení podnikatelské činnosti, představují dvoufrontovou válku o zachování si zdravého rozumu. Strnadovi nejsou přelomový dokument, ale netrpí patosem, obsahují překvapivě mnoho vtipných momentů a mají tendenci k postupnému „zrání“. Po projekci následovala diskuze s Helenou a na její otázku, zda někdo věří na 35 let společného soužití se po krátkém zaváhaní v plném sále několik rukou zvedlo… tak alespoň malá naděje tu je :) (Předpremiéra Aero 2017) (13.01.2017)

Nemůžu souhlasit s těmi, podle kterých je to nezajímavý dokument. Za mě je to fantastická kazuistika jedné rodiny, která vyvolává tolik psychologických i sociologických otázek... Do první poloviny mě fascinovalo, jak byl odlišný život mých vrstevníků v 80. letech - a několikrát mě šokovalo, s jakou samozřejmostí se nastavily mužské i ženské role a jak odevzdaně Ivana přistoupila ke všem svým budoucím závazkům. To si bohužel v příštích letech očividně naplno vybralo svoji daň. Druhá polovina mě pak jen překvapovala tím, jak vyvrací všechna automaticky stanovená očekávání... Tak třeba - proč v rodině takto inteligentních lidí nemá vysokou školu ani jedno z PĚTI dětí, a rodiče jsou očividně rádi i za to, že si jejich děti prostě najdou partnera? Dělal Martin rodičům takové potíže proto, že ti neuměli respektovat jeho potřebu svobody? A proč z něj nakonec vyrostl nejrozumnější člen celé rodiny? Jaký vliv na podvědomé klima rodiny má život v ekonomických klepetech, které si sama nasadí svými obrovskými závazky? Na mě film udělal dojem příběhem rodiny, která se do jednoho udusila náloží, kterou nezvládla unést. Všichni jsou ve finále vlastně rádi za to, že prostě.. žijí. Ve 21. století, myslím, odstrašující případ. A možná dokládá i to, že běžná pracující rodina už výchovu 5 potomků s přežitím v kapitalistické divočině dnešního světa prostě neskloubí... (12.05.2020)

Selektivní výběr ze dvou nejlepších Etud rozředěný posledním dějstvím, které naplno ukazuje, že Třeštíkové metoda je ve současnosti naprosto bezzubá a náhodná. Tam, kde v 80. letech byla ostře schopná zachytit všednost normalizace a v 90. letech houževnatou snahu "přežít svou rodinu i podnikavost", dosazuje v poslední třetině řídkou terapii mluvením, náhodný sběr momentů a čím dál tím víc samoúčelné vpády do soukromí vztahu několika lidí. Rozpačitost a bezradnost jsou vlastně dost mírné termíny. Přiléhavější je spíš nemohoucnost. Škoda, Strnadovi pokládám za vrchol Etud, ale jejich celovečerní podoba se pronikavosti dvou televizních dokumentů nijak nepřibližuje. (23.01.2017)