Válečníci

Když jsem se vrátil ze dvou balkánkých tour, na kterých jsem na vlastní oči viděl pozůstatky všech těch hrůz jugoslávské války, nemoh jsem se srovnat s tím, že tohle se dělo jen pár stovek kilometrů od nás. Rozstřílené domy všude možně, výpovědi očitých světků, kterých jsem se na tyhle události vyptával - vše bylo tak neuvěřitelné, jako bych snil sen, ve kterém se mi projektoval nějaký válečný film. Jenže to nebyl sen. Wálečníci jsou zřejmě tím nejbrutálnějším a nejvíce autentickým válečným filmem, jaký jsem viděl a ještě dlouho po něm jsem byl naprosto zdrcen. Není to film o druhé světové válce, která skončila před sedmdesáti lety ani o válce ve Vietnamu, tedy na tisíce kilometrů vzdáleném kontinentu. Je to snímek o něčem, co se dělo témeř za naším domem a teprve nedávno to skončilo. Díky televizní raw produkci se film tváří téměř jako hraný dokument, takže autenticita je opravdu mimořádná a pokud tohle někdo ustojí bez zvednutého žaludku nebo slz, tak je opravdovej šéf! Autoři přicházejí s bosenským konfliktem z pohledu jednotek umprofor, které v podstatě nemají žádné možnosti zasáhnout, pouze dohlížet na provizorní příměří a každý zásah by znamenal další mezinárodní konflikt. Posádka jednoho tanku, stejně jako divák, je tak vystavena všemožným hrůzám, které jsou zde vykresleny mimořádně autenticky a brutálně - spálené děti ve sklepě domu, na vrata přibitý stařík s vyvrhnutými střevy, znásilňování, popravy a do toho naprostá bezmoc britských vojáků. Jak se s takovým válečným traumatem vypořádají vojáci po návratu ze služby? Jestli tě nezlomí tenhle film, pak už nic! (19.12.2016)

Trefně cynický název velmi dobře vystihuje evropskou politiku neutrálního nezasahování. Film ji zase vystihuje velmi věcně, dokumentární přínos je také to hlavní, co Válečníci dokáží nabídnout. To ovšem dokáží i články Matyáše Zrna. Jako film, kde fungují nějaké postavy nebo dramatické linky, je to jedna velká (předvídatelná) katastrofa se zoufalým pokusem o závěrečnou katarzi. Koukal jsem vůbec na to samé, co ostatní? (viděl jsem 175min. verzi) (25.01.2008)

Díky bohu že je to od Britů, respektive je to vidět že je to od nich, je to fakt síla.. tohle by Američani nikdy natočit nemohli, ať by se snažili sebevíc.. Ať jsem se díval na jakýkoliv americký válečný film, nikdy jsem se nezbavil pocitu že to všechno je jedno velké filmové studio, kde hrají kamarádi herci, po klapce se poplácají po zádech a je zase všechno ok, ale tohle ... to je prostě realita. (30.03.2007)

Na ČSFD mírně nadhodnocené, byť rozhodně pořád velice dobré válečné drama tentokrát zasazené do 90. let bojem zmítané Bosny. Smutný obrázek menšího, ale velmi krutého konfliktu, který je vyobrazen poměrně decentně, ale neméně drasticky. Film je více psychologický, akční skoro vůbec. Omezený rozpočet je trošku znát, ale přesto mě Warriors po tolika zhlédnutých válečných filmech dokázali na 3 hodiny upoutat hezky napsaným a nepřeplácaným příběhem a na válečné snímky neokoukaným prostředím (exteriéry byly točeny v ČR). A jde to i bez patosu. (21.07.2015)

Na podzim roku 1992 se britské oddíly zapojují do mírové mise OSN v Bosně. Jejich úkolem je .... co vlastně? Hlavně nezasahovat. „ Když se začne střílet, musíme být neutrální. Nepomáháme při etnických čistkách“. Takže jen dohlížejí, takové jsou rozkazy, jenže na každém kroku se dostávají do situací, kdy je jejich zásah nezbytný. Ale rozkazy jsou rozkazy. Modré přilby tedy přihlíží rabování, vypalování domů, vyhánění obyvatel, střílení do civilistů. Nemají ani mandát k převezení malých dětí do bezpečí „ Jak zní rozkaz? Čekat až je zabijou? Tak nám pošlete pytle.“ Situace, kdy polovojenská banda se samopaly vyhání dva bezmocné starce z jejich rozpadajícího se domku a jen díky zásahu vojáka OSN nejsou odvlečeni, pouze jim zastřelí psa, by se dala brát jako ojedinělý úspěch. Kdyby ovšem druhý den neležela stařenka vedle psa a muž nevisel umučený na domě. Film ukazuje válku takovou jaká je, bez zbytečného patosu, bez příkras. Po filmu „ Hotel Rwanda“ jsem si myslela, že už se mnou nic nedokáže tak otřást. Spletla jsem se „Warriours“ byl pro mě ještě hrůznější zážitek, možná i proto, že místo, kde se vše odehrálo je i mnohem blíž. (09.04.2006)