Vlákna

Osmdesátý léta mi už dlouho přijdou jako příšerná éra a tenhle film je jejich typickým dítětem. Námět bezprostředně vycházející ze studené války, zašedlost všeho (celé se to odehrává v jednom anglickém zapadákově), hnusný herci, auta i interiéry, a celý to působí strašně nízkorozpočtově (výbuch bomby je vyloženě směšný, ty neustálé mezititulky datující děj jsou otravné, stejně jako ten voicover, a místy tam jsou dokonce vloženy statické fotografie, které bych tipoval, že byly z Hirošimy...) Někdo bude tvrdit, že tenhle typ filmů má působit jaksi "preventivně" - já si spíš myslím, že to brnkání na apokalyptickou strunu a univerzální strachy současných zpovykaných euroamerických obyvatel v sobě mají něco nemravného a že koukat na ty obrázky zkázy prostě lidi fascinuje, a každé takové "přivolávání" konce světa je už ze své podstaty trapné, protože zde bylo už tolikrát, že nechápu, že to ještě na někoho působí. Beznadějně zastaralý film, který mě nebavilo sledovat, a ta jeho pseudodokumentárnost mi přijde osobně přijde směšná. (23.09.2022)

Ak túžite zistiť, aký dopad by v skutočnosti mohla mať atómová vojna, tento film vám to bez obrúsku priblíži. Nieje to len o samotnej ničivej deštrukcii, ale hlavne o zhubných dlhodobých následkoch ktoré ľudskú civilizáciu zmenia na nepoznanie. Silno znepokojujúci a veľmi drsný filmový zážitok. Koho táto tématika zaujíma, odporúčam animovaný Barefoot Gen. (10/10) (11.04.2010)

Tento film je ze skupiny těch, které vám vážně nedají spát, kdykoliv si na ně vzpomenete a vzpomenete si často. Myslím, že je to ten nejlepší horor, jakej jsem kdy viděl včetně těch, co jsem viděl před desátým rokem života. Už jen proto, že to není hororovej žánr. Nejenže režisér zvolil dokumentární styl, on navíc ani nijak nezakrývá, co by se stalo. Vůbec nepoužívá hudbu, ale ticho, které je však mnohem zvučnější než nějaký randál. srovnání stavu před a po je tím hrůznější, že k filmu ještě promlouvá vypravěč a většinou říká statistické údaje (jako třeba z populace Británie zůstane po 10 letech sotva 11 milionů apod). Ukazuje všechno bez nějaké laciné roušky cenzury a když už něco neukáže naplno, je to jen proto že to prohloubí temnotu a hrůzu ještě víc. Proč má postava říct, že na jih od města je její žena a že už pravděpodobně dávno umřela na spad, když se to dá vyjádřit jedním záběrem na unaveného zlomeného muže stojícího u mapy v pozadí za fotkou jeho manželky na stole. Proč ukázat vraždění a rabování při jeho konání, když to lze vyjádřit slovy tří maníků vylézajících z něčího krytu: "To je puch!" Po zhlédnutí tohoto snímku jsem měl vážně chuť jít vykopat protijadernej kryt a natahat si tam jídlo, pití, generátor, akumulátory, recyklátor vody a vzduchu, zbraně a neprůstřelný vesty a protijadernej oblek a jánevímcoještě, protože je lepší být připraven, i kdyby to nenastalo. A doufám, že nenastane. Myslím, že v případě atomové války, která by vypadala jako tato (dopadlo bomb za 3000 megatun a vytvořilo 600 milionů tun spadu) by platilo heslo: Kdo umře, vyhraje. Nebo kdo se narodí padesát let poté, možná bude žít. Protože to, že přežijete dopad atomové pumy nic neznamená, vůbec nic. Následující roky a desetiletí by byly strašné. Vůbec se nedivím, že to v Británii stáhli. Ve studené válce a když se politici furt někde mleli, brzy by lidé zpanikařili. Navíc to není nejen pro děti, ale ani pro slabší povahy. Když to srovnám s filmem Den poté z roku 1983, tamto je proti tomuto jako čajíček, jako zápalka proti atomovce, jako líh proti dvanáctileté skotské. Ještě jedna poznámka. Možná si říkáte, že jsem nějaká emocionální troska či duševně nestálý či hysterický člověk, kterého vyvede z míry cokoliv. Nejsem. Ve skutečnosti mě z míry nevyvede nic (kromě novýho dabingu). (12.04.2006)

"In these early stages the symptoms of radiation sickness and the symptoms of panic are identical." Znepokojivě působivé. A to i z dnešního pohledu. Jak to asi muselo působit v době vzniku, to si ani nechci představovat. Při sledování jsem tak nějak bral za hotové, že se na scénáři podílel Robert Merle. Tématem, zpracováním skrze využívání dokumentárních vsuvek, charaktery i vyzněním, to je vše jak z jeho pera. Dokumentární vstupy tvoří spolu se zachycením osudů dvou obyčejných rodin z Sheffieldu apokalyptickou ságu "před, při a po". A že to je televizní film? V tom je největší výhoda, jelikož právě onen televizní minimalismus tomu dodává naprosto výjimečný punc realičnosti. Nemluvě o geniálně výmluvném využívání ticha. To vše platí až do doby kdy se Ruth vydá do trosek hledat Jimmyho. V té scéně je prostě naprosto vše a v jejím stínu je pak závěrečná půlhodina již pouze lacině doslovná a v běhu událostí přespříliš zkratkovitá. Bohužel tak poněkud kazí jinak fenomenální dojem. (27.01.2008)

Britská odezva na americký snímek The Day After, která ale nenabízí moc nového, až na delší časový úsek děje filmu. Opět je snímek velmi realistický (i díky prokládání komentářem, což by se ale hodilo spíše k dokumentu, než k normálnímu filmu) a jeho ponurost je až hnusná. Tím nechci říct, že je snímek špatný, ale vzhledem k námětu mě nenapadají jiná slova než hnus, ohavnost a zkáza. Film vhodný pro depresi, ale aspoň vám řekne pravdu. Naservíroval bych ho každému militantnímu debilovi na světě. (11.06.2011)