Vlákna

Pokud někdy v budoucnu dá vousatý náčelník velbloudářů svůj modlitební kobereček do čistírny, aby mu z něj odstranili ropné skvrny, může to být zlé. Pak bude dočasně bez koberečku a při svých motlitbách bude pětkrát denně mlátit hlavou přímo do betonu. A je možné, že mu definitivně prdne v kouli (zatím naštěstí neprdlo). Zmáčkne červené tlačítko a ... My pak uvidíme krásný hřib, zvedající se do výšky mnoha kilometrů. Threads nám působivě malují obraz světa POTÉ. Třicet let starý film, ale přiblížíte-li k němu Geigerův-Müllerův počítač, uslyšíte hlasité praskání. Radioaktivita je svině, ta se v zamořeném filmu drží sakra dlouho. Poločas rozpadu v řádu staletí, však to znáte ze školy, od vaší fyzikářky. À propos, je deset let po jaderné apokalypse. Děti už zase chodí do školy. Velmi optimistické. (19.07.2014)

Tento film je ze skupiny těch, které vám vážně nedají spát, kdykoliv si na ně vzpomenete a vzpomenete si často. Myslím, že je to ten nejlepší horor, jakej jsem kdy viděl včetně těch, co jsem viděl před desátým rokem života. Už jen proto, že to není hororovej žánr. Nejenže režisér zvolil dokumentární styl, on navíc ani nijak nezakrývá, co by se stalo. Vůbec nepoužívá hudbu, ale ticho, které je však mnohem zvučnější než nějaký randál. srovnání stavu před a po je tím hrůznější, že k filmu ještě promlouvá vypravěč a většinou říká statistické údaje (jako třeba z populace Británie zůstane po 10 letech sotva 11 milionů apod). Ukazuje všechno bez nějaké laciné roušky cenzury a když už něco neukáže naplno, je to jen proto že to prohloubí temnotu a hrůzu ještě víc. Proč má postava říct, že na jih od města je její žena a že už pravděpodobně dávno umřela na spad, když se to dá vyjádřit jedním záběrem na unaveného zlomeného muže stojícího u mapy v pozadí za fotkou jeho manželky na stole. Proč ukázat vraždění a rabování při jeho konání, když to lze vyjádřit slovy tří maníků vylézajících z něčího krytu: "To je puch!" Po zhlédnutí tohoto snímku jsem měl vážně chuť jít vykopat protijadernej kryt a natahat si tam jídlo, pití, generátor, akumulátory, recyklátor vody a vzduchu, zbraně a neprůstřelný vesty a protijadernej oblek a jánevímcoještě, protože je lepší být připraven, i kdyby to nenastalo. A doufám, že nenastane. Myslím, že v případě atomové války, která by vypadala jako tato (dopadlo bomb za 3000 megatun a vytvořilo 600 milionů tun spadu) by platilo heslo: Kdo umře, vyhraje. Nebo kdo se narodí padesát let poté, možná bude žít. Protože to, že přežijete dopad atomové pumy nic neznamená, vůbec nic. Následující roky a desetiletí by byly strašné. Vůbec se nedivím, že to v Británii stáhli. Ve studené válce a když se politici furt někde mleli, brzy by lidé zpanikařili. Navíc to není nejen pro děti, ale ani pro slabší povahy. Když to srovnám s filmem Den poté z roku 1983, tamto je proti tomuto jako čajíček, jako zápalka proti atomovce, jako líh proti dvanáctileté skotské. Ještě jedna poznámka. Možná si říkáte, že jsem nějaká emocionální troska či duševně nestálý či hysterický člověk, kterého vyvede z míry cokoliv. Nejsem. Ve skutečnosti mě z míry nevyvede nic (kromě novýho dabingu). (12.04.2006)

Hodně drsnej film, ze kterýho mi až běhal mráz po zádech (a to se mi u filmu už hodně dlouho nestalo). Těžko se to dá s něčim srovnávat, protože já nic podobnýho v životě neviděl. Ten film je v podstatě zhmotněná beznaděj. Od okamžiku, kdy dopadnou atomový bomby, je snad každá vteřina tak depresivní, že všechny ty Hollywoodský "katastrofický" velkofilmy s absurdníma rozpočtama, který by kompletně pokryly roční rozpočet kdejakýho rozvojovýho státu, vypadaj proti tomu jak pohádka pro děti na dobrou noc. Tady skutečně neni ani náznak nějaký naděje a už vůbec nepočítejte s tim, že se dočkáte kýčovitýho happy endu. Film navíc dokazuje, že pro vytvoření atmosféry vůbec nejsou potřeba žádný úchvatný triky a speciální efekty. Já můžu jen smeknout pomyslnej klobouk před jeho tvůrci a dodávám, že to vysoký hodnocení 93%, který právě teď (2.4. 2007) na čsfd má, je naprosto zasloužený. Ale abych zachoval objektivitu a jenom nechválil, tak musim napsat, že asi tak úvodních 30 min neni zrovna moc zajímavejch a později jsou některý scény už dost přitažený za vlasy (Lidi ve filmu najdou mrtvou ovci a začnou pojídat syrový maso. Snad ani po jaderný válce by nebyl takovej problém rozdělat oheň a aspoň si to maso trochu tepelně upravit.), ale stejně mi nezbejvá, než dát 5 hvězdiček. Myslim, že monolog to ve svym komentáří vystihnul celkem přesně. Já akorát za sebe můžu napsat, že jsem ani neměl chuť stavět atomovej kryt, ale spíš jsem si řikal, jakej rychlej a bezbolestnej způsob sebevraždy bych zvolil v případě, že by se taková válka rozpoutala. update 29.5. 2007 Pokud by vás zajímalo, co tomuto filmu předcházelo, tak navštivte profil filmu The war game. (02.04.2007)

Působivý, přesvědčivý a takřka dokumentární snímek, který i přes svůj poměrně pokročilejší věk neztrácí nic ze svého poselství či chcete-li: varovný prst, jenž tímto filmem Mick Jackson hrozivě vztyčil, zůstává stále ve vzduchu. V naprosto realistickém až pedantickém zpracování je zobrazen stav společnosti v době vážné krize, jež předchází atomové válce, její vlastní průběh a následná léta po ní, která jsou doprovázena tragickým úpadkem společnosti ve všech myslitelných významech. Počínaje národním hospodářstvím a vzděláním (důležitým pro rozvoj jakékoli společnosti) konče. Nedostatkem napětí film rozhodně netrpí. Především díky všudypřítomné televizi a novinovým titulkům je divák vtažen do atmosféry celosvětové krize, která je zde sice vyvrcholením studené války, ale lze ji chápat univerzálně a zasadit si ji klidně do současného geopolitického kontextu. Ostatně v tomto snímku je jádrem sporu Irán, který dnes hraje též nezanedbatelnou roli v tvorbě mezinárodního napětí... Co bych osobně filmu vytknul, je (když odhlédnu od pochopitelných úskalí televizního zpracování) jeho občasná přehnaná doslovnost. Komentátorův hlas nás s pomocí psaného titulku informuje o účincích atomového výbuchu, které jsou vzápětí polopatisticky dokumentovány detailními záběry, čímž se sdělení zdvojuje a alespon na mě to místy působilo dojmem amatérské režie. Kromě toho mi tam chyběl pokus o zobrazení (případně jen letmé zmínce) o mezinárodní pomoci, která by jistě v následujících letech po vlastím útoku následovala a katastrofu alespon trochu zmírnila. Nechce se mi věřit, že by v tom mezinárodní společenství Anglii nechalo samotnou (pokud by samo nebylo terčem podobného útoku). Přesto jsou Vlákna výborným příspěvkem k protiválečným filmům, kterých není nikdy dost, třebaže (bohužel) jejich dopad na zabránění dalším a dalším konfliktům je nulový... (17.09.2008)

Co by bylo, kdyby... Tvůrci si pro diváky připravili celkem věrohodnou a snadno akceptovatelnou vizi budoucnosti. Pravděpodobně proto se snímek těší takové divácké oblibě a útočí zde na 90 %. Čekal jsem obrovský nářez, u kterého nebudu pravděpodobně ani dýchat. Po obsahové stránce je fantastický. Na plné čáře selhává forma. Tím teď nemyslím pouze stránku nějakých efektů, ty nechť vezme čert. Film z roku 1984 vás nemá potenciál okouzlit nějakou technickou stránkou po 32 letech po jeho vzniku. Úplně mě neoslnil spíš styl vyprávění. To, co snímek řekl bylo rozhodně super. To, jak to snímek řekl už super prostě nebylo. Veškeré lidské emoce a chování v krizové situaci snímek zachytil velmi dobře. Jen to bylo hrozně odosobněné. K jediné postavě jsem si nevytvořil jakýkoli vztah. Celý snímek kolem mě proplul bez sebemenší angažovanosti k ději. Příliš mě nenadchlo ani sdělování klíčových informací a statistik neatraktivní psanou formou. Film celou stopáž balancuje na hraně mezi hraným filmem a pokusem o dokument, a to v mých očích má potenciál uspět opravdu jen zřídkavě. Ani nemám pocit, že by divákům sděloval něco zásadně nového. Hrozba jaderných zbraní tu bude do té doby, dokud lidstvo nevymyslí nějaké ještě o trošku destruktivnější. V celkovém hodnocení se budu držet někde v průměru. Viděno v rámci Společné výzvy s Lucinkou. Film nám vybrala uživatelka eLeR. (27.11.2016)