Vlákna

22. 8. 2010: Kéž by se to v historii lidstva zařídilo tak, aby takhle lidé nikdy nemuseli křičet. Ale oni už začali. --- 9. 6. 2020: Nevím, jestli mám teď nějaké citlivé období, nebo co, každopádně jsem si musela během sledování dávat dlouhé pauzy, aby se uklidnilo prudké panické bušení srdce, které ve mně Vlákna vyvolávala. (22.08.2010)

Dlouho jsem nečetl úsměvnější výtky než "není tu kanibalismus a organizované loupeživé bandy, tak jakápak realistická apokalypsa". Dámy a pánové, tohle není Mad Max ani Fallout, a není to ani žádná akční slátanina s hošany v ostnatých Lederjacke. Tohle je jeden z vrcholů pána, který se dokázal vybičovat k velkému výkonu v opravdu různorodých žánrech. Posuďte sami - tohle, Osobní strážce, a do třetice čerstvá Temple Grandin... what the hell? Ale zpět k věci - nikdy jsem neviděl tak dokonale přesně a suše popsanou nelítostnou realitu nukleárního holocaustu. Forma hraného !!!televizního!!! polodokumentu s hodnotícími textovými zprávami na obrazovce a občasnými hlasovými vstupy "komentátora" působí v kontextu snímku, kde v souladu se skutečností není vyvolených hlavních postav, které zkrátka musí přežít, svou odtažitostí nepoměrně řezavěji než "normální film". Přesvědčivost vyobrazeného dění je podpořena profesorskou prací s vypuknutí války předcházejícím napětím gradovaným až k nevyhnutelnému hlavnímu úderu, který pro změnu korunuje špičkově načasovaná absence zvuku, aby poté následovaly jen náznaky osobních děsů a očekávané brutality rodícího se Nového Světa s laboratorně přesně dávkovanou intenzitou, vyvolávající v divákovi neskutečné mrazení a nefalšovanou bolest z poznání nepřikrášlené pravdy. Už dlouho mě žádný film nezdeptal tak jako tento, kde můžeme sledovat degeneraci naší úchvatné vysoce specializované a provázané civilizace v úseku několika málo let zpět na úroveň středověku se vším, co k tomu patří, zejména s dětmi neznalými slov a vlastně všeho kromě svých základních životních potřeb. To, že film zdobí výborné herecké výkony, je lichotkou jen díky síle, kterou Vlákna mají - tehdy patnáctiletá Victoria O'Keefe alias malá Jane a její nikdy neslyšený řev hysterické hrůzy a bolesti jsou toho nejsilnějším důkazem, stejně jako finální ukázkou mistrovského střihu posledních sekund jakéhokoliv snímku. Budiž ukázkou ironie tohoto světa, že Victoria zemřela v pouhých 21 letech. Nedivím se, že se film v zemi svého vzniku vysílal během dvaceti let jen třikrát, je to opravdu nevídaně silný kus, bezvýhradně prostý pozitivní nálady. Právě kvůli takovým dílům má internet smysl - jak jinak by se s tímto hnusným výchovným skvostem mohlo seznámit takové množství lidí, když žádná smyslů ještě ne zcela zbavená vláda (o sledovaností vázaných televizních stanicích ani nemluvě) nemůže podporovat něco, co tak dokonale vymaže přiblblý úsměv z jalové tváře "průměrného občana" lačného "nenáročné lidové zábavy". Pokud chcete dokonalou ukázku naučného filmu s nespornou historickou hodnotou, tady ho máte. A já tu mám 90% a jednoznačné doporučení - pouštět dětem ve škole v hodinách dějepisu a společenských věd, ale nejdřív na střední škole. Kdosi tu trefně poznamenal, že Threads jsou dokonalý horror - nelze než souhlasit, s poznámkou, že už asi vím, jak se ve své době cítili čtenáři Poea nebo Mary Shelleyové. (20.01.2011)

Etalon k hodnocení všech ostatních post-apokalyptických filmů, které vedle Vláken působí jako selankovité mýdlové opery. Není ale úplně fér Jacksonův super-realistický thriller posuzovat dle stejných kritérií jako „narativně integrované“ hrané filmy. Zápletka v tradičním slova smyslu chybí, inscenované situace doplňují dokumentární záběry a chladnokrevný mimoobrazový komentář (který oslabuje autenticitu sledovaného a vyvolává spíše pocit, že sledujeme edukační pomůcku). Stejný chlad jde z celých Vláken, která jsou skvělým prostředkem k šíření jaderné paniky díky převládajícímu pocitu bezvýchodnosti a vyeliminování přímé kritiky (ať už individualit, nebo systému) a tedy možnosti se vůči něčemu konkrétnímu vymezit (chybí jednoznačně daný nepřítel, člověk nebo objekt, jehož zničení by mohlo představovat řešení, jak tomu bývá v hollywoodských katastrofických filmech). Proč si však nalhávat, že ve skutečnosti by situace vypadala lépe. Film lze naopak považovat za optimistický alespoň v tom smyslu, že neoperuje s „alternativou“ hromadných sebevražd, která mi osobně přijde za podobných okolností vysoce pravděpodobná. 85% Zajímavé komentáře: Cappuccino, Martyr (02.04.2012)

Za mě jeden z nejlépe zpracovaných "postapokalyptických" filmů. Není to ale čisté postapo jelikož film ukazuje svět ještě pár dní před katastrofou, samotnou katastrofu a až následně život po katastrofě, která všem změnila život. Působivé, depresivní ale hlavně realisticky zpracované. K čemuž dopomohla polodokumentární forma vyprávění. Na to že se jedná o TV film jde o kvalitní počin, kterýmu těch 5 hvězd dám. Byť ta pátá hvězda není úplně plnohodnotná. (15.11.2021)

Anglická varianta Dnu poté z roku 1983 je analýzou života po atomovém útoku bez jakýchkoliv zábran a omezení. Natvrdo ukazuje, co může stát, jaké to bude, jaké budou podmínky a jaký bude svět potom... Každému komu nedojde, že atomový útok není nic chytrého a rozhodně ne výhra, bych doporučil se svou chápavostí něco dělat (nejlépe nikdy nejít do vlády třeba Ruské nebo Americké...a už vůbec ne toužit po své pracovně v Bílém domě...). Pouštěl bych tento film na základních školách nebo aspoň na středních, aby každý pochopil, co znamená atomová bomba a že to není pouze "ta bomba, co ukončila druhou světovou pro Japonsko...". Atomová válka enní výhra, to je prohra pro všechny strany... Film dokumentárním způsobem sleduje cestu ženy od pár hodin před útokem až několik let po útoku. Uvidíte, co jste tušili a i o čem jste neměli sebemenší ponětí. Povinné vidět pro všechny bez rozdílů. Naturalistické a kruté, ale reálnější než cokoliv jiného. Alternativa aneb je to podobné, ale trochu jiné Den poté (1983) . Pohled na atomový útok na Ameriku z pohledu američana.... (04.10.2008)