Sedím na konári a je mi dobre

Nádhera. Zatím nejlepší slovenský film co jsem kdy viděl. Poetika protkáná bohémstvím, bezstarostností a svobodou ve který vždy v pravou chvíli v podobě jedné měnší scény udeří krutost reálného světa. Vynikající závěrečná scéna. Ondra Pavelka s Bolkem Polívkou předvádějí absolutní hereckou topku. Markéta Hruběšová je tady ztělsněním, ženské křehkosti a krásy, ale především Juraj Jakubisko v životní formě. (02.04.2024)

Pustili mi prarodiče. Příběh dvou navrátilců z války, vyprávěný dosti stylizovanou formou, která mi zpočátku dělala velké problémy. Až jsem myslel, že to nezvládnu dokoukat. Ale ono si stačilo jen zvyknout a chvíli počkat. Sice mi pořád vadil například podivný zvuk, ale děj mě postupem času čím dál víc zaujal. Jakubiskova nádherná výtvarná poetika s ním šla ruku v ruce a dokázala vytvořit nádherné obrazy. Navíc Jakubisko obdivuhodně dokázal spojit různé žánry a formy, od frašku, až po tragédii a satiru, přičemž to celé působí naprosto přirozeně a mile. Závěrečná sekvence je úžasná. Přesto jsem si pořád říkal, že mám od podobného filmu trochu odstup a mým favoritem se asi nestane. Ovšem kdybych nepřihodil čtvrtou hvězdu musel bych si připadat jako kulturní kozel. (04.05.2020)

Hodně zajímavý film a výborná one man show Bolka Polívky. Ale není to film co by dokázal udržet pozornost diváka po celou dobu. Je moc roztříštěný a v podstatě bez gradace. Sice sází jednu vcelku zajímavou scénu za druhou a jako vždy u Jakubiska perfektně propracované kulisy, ale ty jeho podobenstva jsou docela blbě stravitelná. A u Markéty Hrubešové nevím jestli je poklonou to že v sedmnácti vypadala uplně stejně jako ve třiceti. (22.11.2008)

Příběh je dobrý, dnes už se to tolik nevnímá, ale v roce 1989 i odvážný vzhledem k chmurnému pohledu na poválečná léta. Požitek kazí postsynchronní dabing především českých herců, Polívka se s tím popral dobře, ale Pavelku i Hrubešovou měli kvůli jiným hlasům radši obsadit pravými Slováky. Obsazení všech rolí je jinak fajn, Deana Horváthová je bezchybná (a taky velmi atraktivní), pobavilo mě obsazení váženého herce Macháčka do role prdící svině pošťáka. Hudba Petra Hapky samozřejmě tradičně dodává momentům silnější vyznění, než se podařilo režisérovi natočit - a to je vlastně i důvod mého slabšího hodnocení, kvůli dabingu a někdy ne úplně jasně pochopitelnému chování postav jsem při repríze nedokázal úplně podlehnout ději a nadšení. (26.02.2023)

Jakubiskovo poetické podobenství o středoevropském prostoru a fresce přelomových událostí, které nemilosrdně smetou lecjaký lidský život... V linii vymezené tématem arizace židovského majetku v Kádárově a Klosově Obchodu na korze a tříbení charakterů pod tlakem nemilosrdné doby stalinismu v Jasného Všech dobrých rodácích se prolíná Sedím na konári a je mi dobre - přenádherný a hluboký film (jen nechápu, jak tenhle snímek mohl Jakubisko realizovat v roce 1989, jak mu tenhle námět a scénář někdo mohl schválit...) Jakubisko postavil proti sobě dva charakterové kontrapunkty - bezstarostný kosmopolita bývalý klaun Pepe a rurálně a křesťansky zemitý a s rodnou hroudou propojený Prengel (skvělí Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oba svede dohromady náhoda a oba díky náhodě spojí osudové pouto - nález židovského zlata. Tenhle nález má skutečně tragický rozměr a připomíná osudovost každého lidského jednání, stejně jako je osudovost či metafyzický dopad signalizován čekající německou minou... Jakubisko záměrně příběh zasadil do přelomové doby - vykolejení civilizace následky války, doba, kdy filozofové prohlašují, že Bůh zemřel v Osvětimi, básníci odmítají psát básně a přeživší vězni si přestávají psát svá jména s počátečními velkými písmeny... Z tohoto pekla vychází ústřední dvojice a záhy začíná podléhat iluzi, že je možné znovu ŽÍT. Zjevuje se jí totiž anděl, domnělá dívka Ester. Symbolická ženská postava, a to nejen svým metafyzickým rozměrem, ale především osudem za války. Strašlivé stigma válečné kurtizány (coby memento mori později doslovně zpracované v působivém románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči), strašlivá psychická mokvající rána v duši, stigma dívky, která svůj život musela vykoupit svým tělem a sebeúctou... Dějová konstrukce nemilosrdně boří ideál a naději oné trojice, že místní židovská pekárna by mohla stát ostrůvkem štěstí a svobody a místem úniku před okolní bouří doby. Uniknout nelze. Nelze si beztrestně zahrávat s absurdním kolem dějin (válka, banderovci, stalinismus - v mnohém symbolizovaný, ač lehce schematický, osud učitele-partyzána-komunistického bosse-politického vězně...), jednou dojede i na tu nejzastrčenější samotu... Přesto má film i hlubokou metafyzickou rovinu připomínající v mnohém opus magnum Wima Wenderse. Místa, která nemají spojení s okolím pozemskou cestou, spojuje nebe... Hluboké vnitřní pouto mezi Pepem, Prengelem a Ester. Hluboké a nepřerušitelné pouto mezi násilím rozdělenými otci a dcerou... Víra ve shledání... Víte, co říkal starý Berousek: Možná, že právě pro tuhle chvíli jsme přišli na svět... (28.10.2007)