Sedím na konári a je mi dobre

Už jen za to, že mě Jakubisko donutil napsat sdělení, které bych v běžné komunikaci jen ztěžka obhájil, větu, jež vám čtenářům oznamuje, že bych také s chutí ochutnal ouško slaďoučkého Stalina, si samotný film nějakou tu hvězdičku zasluhuje... :-) Ale teď na vážnější notu, "Sedim na konári je a je mi dobre" je bezpochyby jedním z nejkrásnějších filmů národní kinematografie, báseň o době mezi koncem jednoho utrpení a začátkem toho druhého. (Ne)všední etudy tři postav, které výborně ztvárnili Bolek Polívka, Ondřej Pavelka a Markéta Hrubešová - před začátkem jsem se bál jejich slovenštiny, všichni tři jsou totiž Češi, ale na konci nutno uznat, že to byly liché obavy. Co ještě říci, snad jen, že "Sedím na..." si pustím radši než druhý opus, kterýžto se vrací do raných let poválečné historie, Jasného skvost Rodáky, co už může být větší poklona? 80% (28.06.2013)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

Jeden z nejlepsich slovenskych filmu s fantastickou atmosferou.Skvela hudba, bezkonkurenci Bolek Polivka s Ondrejem Pavelkou.Ano jim byly jejich role sity na miru.Potreba pripomenout postaka pana Miroslava Machacka.Neni co vytknout, mozno je jen chvalit.Pokazde kdyz se divam na tento film, mam z nej potom takovy lehky,povznasejici pocit.Dobra prace pane Jakubisko. (01.06.2008)

Sedím na konári a je mi nějak šoufl... Když jsem v roce 69 četl v lidové knihovně scénář Jakubiskova filmu "Vtáčkovia, siroty a blázni", litoval jsem, že ho asi ještě dlouho neuvidím. "Sedím na konári..." se mu zdánlivě podobá, ale za 20 let se hodně změnilo. Polívkovu dikci (jakési pitvoření jazykem), grimasy (pitvoření tváří) a prostocviky (pitovření tělem), které jsme obdivovali v divadle Na Provázku, se už přejedly, a stejně tak ani Jakubisko nedokázal znovu vstoupit do stejné vody. Vznikl tak jakýsi (pa)tvar - pojem "magický realismus" bych raději vyhradil Jihoameričanům, ti to mají v krvi -, jakási pohádka pro dospělé, či lépe dospívající... Snad nejpodnětnější mi přišlo několikeré zobrazení nášlapné miny, divák mohl uhadoval, kdo na ni šlápne (dle železného zákona: když se ve filmu ukáže mina, musí na ni někdo šlápnout). Správně jsem tipoval Macháčka, protože to patří k jeho rolím... A tak zas sedím na konári a je mi trochu líp. (08.03.2016)

Vím, co chtěl autor říci, ale podle mne tak činí nešťastně. Už samotný dabing Pavelky a Macháčka je nepřirozený a odosobněný. Hrubešová všichni víme, že nic moc hrát neuměla, a co jí k herectví chybělo, to štědře vynahrazovala pohledy na svá odhalená ňadra a do svého klína. V určité době jsme s kamarády měli takovou hru, najít film, kde se Hrubešová ani jednou nesvlékne. A tady má zahrát minulostí poznamenanou ženu, které občas hrábne v kouli, a já jí to prostě nevěřím. Deaně sice role nadšené komunistické agitátorky sedne, ale přehrává ji neskutečně. A vlastně i Bolek zde nepříjemně přehrává, jako by si sem odskočil z Provázku na melouch. Celé to šaškovské a maškarní ladění sice asi má být v kontrastu s podivnostmi války a nastupujícího komunismu, ale byl bych raději za víc chvil zvážnění a možnosti zamyšlení. A vlastně i celkové vyznění filmu mi nesedí, protože netuším, odkud pánové brali energii? Z pomatené zrzky, která jim stejně nedala? Z nevlastní dcery, kterou léta neviděli? A má to oslovování "taťkové" nějak předznamenávat budoucí možnost adopce dětí homosexuálními páry? (01.05.2018)