Vtáčkovia, siroty a blázni

Něco na tom filmu zřejmě bude, když jsem ho teď dokázal s plným zaujetím po téměř celou dobu odsledovat už podruhé! Tahle bezmezně odvázaná avantgardní fraška plná osobitých výtvarních, hudebních i scénických nápadů zachází pro mě nejednou svými výjevy až za hranici vkusu, nicméně s uzemňujícím tragickým vyústěním určitě dává smysl. Spočátku mi Vtáčkovia připomínaly o tři roky staršího (a mnohem uhlazenějšího) Srdcového krále, akorát že zatímco De Broca nám v celkovém vyznění ukazuje bláznovství a frašku jako jednu z možností, jak lze žít ve světě plném mnohem větších šílenství včetně války, Jakubisko začínající možná tak trochu stejnou ideou z pohledu hlavních postav, dospívá v závěru k úplně opačnému myšlenkovému pólu v tváří tvář s krutými následky... aneb kam až styl života neznající žádnou hranici může zajít... to vše v provedení plném kontrastů barevné surrealistické féerie v depresivně šedivých reálií tehdejšího Československa, v němž obzvlášť po roce 1968 zase číhá na každém druhém rohu fízl pro toho, kdo se jen pokouší kráčet proti davu... On ten film je vlastně krutý a šílený doslova, v obou polohách, v té fraškovité i dramatické, jen nevím, zda se mi právě takový líbí... úpřimně spíše nelíbí, nepříjemně zneklidňuje, na druhé straně zase cosi hodně zanechává. Po „vystřízlivění“ a opakovaném zhlédnutí mu musím přiznat určitou důstojnost a zvýšit moje původní, rovněž kruté hodnocení na ty částečně smířlivé 3 hvězdičky. Ještě víc, než krásná Magda Vášaryová s neodolatelnýma očima na celkovém zážitku nese podíl tradičně skvostná Liškova hudba, která tu dokáže naplno vyniknout jak uprostřed té frašky, tak ještě víc pak během zesilnění atmosféry v závěrečné tragedii antických rozměrů. Nadále si však stojím za názorem, že Jakubiskovi obnovená cenzura po nástupu normalizace spíše jen prospěla, stejně jako třeba i Věře Chytilové, neboť paradoxně až pak natočili oba tito svérázní tvůrci nové vlny ty filmy, které za sebe vnímám jako jejich nejlepší. [60%] (14.03.2022)

Absolutní surrealistická avantgarda aneb Juraj Jakubisko na LSD. Alespoň tři čtvrtiny filmu to tak vypadá. Naprosto šílená psycho jízda zabalená do podobenství, alegorie a hlavně svobody. Liškova hudba k tomu je taky pěkná psychedélie, o různých barevných filtrech na kameru ani nemluvě. Ovšem poslední čtvrtina filmu je neskutečný ZLO!!! I Liškův doprovod dostává jiný rozměr a vyvrcholení celého filmu evokuje totalitu a s ní hlavně srpen osmašedesátého roku, symbolika je přímo hmatatelná. Uf, takový závěr bych rozhodně nečekal. Juraj Jakubisko určil svůj jasně identifikovatelný styl a osobitý rukopis, který nikdo jiný už nikdy nenapodobil. Ústřední trojice Jiří Sýkora, Philippe Avron a překrásná Magda Vašáryová (která se nebojí odhalit své tělo a je zde naprosto okouzlující), prožívají různá dobrodružství a všechny tři k sobě pojí veliké přátelství. Až do chvíle, když jednoho z nich seberou policajti a on si odsedí rok ve vězení. Pak začíná nečekaný zvrat....Já jsem chvílemi fakt kolikrát nechápal, co se tam všechno děje a jak tohle mohl Juraj takhle natočit, tohle nemohlo dopadnout jinak, než že film byl samozřejmě uzamknut v trezoru až do roku 1990. Jedinou věc, co bych vytknul, jsou už klasicky dodrbané postsynchrony, ostatně jako ve více Jakubiskových snímcích, nechápu, že to takhle může nechat. I přes tenhle Jurajův nešvar musím říct, že film disponuje atmosférou, kterou v jiných filmech nenajdete. Velmi mě pobavila scéna, když naše hlavní trojice močí někde v poli a křičí do dálky : "Pozóóóóór, nová vlna!!" Výborné :). (08.03.2022)

Tak túto čudnosť natočil Jakubisko asi len sám pre seba a pre svoje vlastné potreby. Vidno, že sa tu ešte len hľadal a poriadne nevedel, čo so sebou. Moc rozhárané, až prehnane útržkovité a afektované, silene hrané na kvázi umelecký dojem u diváka... niečo v klamlivom štýle čím väčšia podivnosť, tým lepší umelecký dojem... Obsahová stránka ponúka len akési frázy, ktoré na mňa pôsobili ako taký výkrik do tmy, bez zmyslu a bez ladu a skladu, sem-tam obohatené o prsia M. Vášáryovej. Jediná pozitívnejšia vec je samotný záver, no cesta k nemu bola pre mňa až príliš bolestivá a útrpná, s pocitom premárneného času nad blbosťou. Ešte šťastie, že autor stretol toho Felliniho. Hlboký, hlboký podpriemer. 30/100 (02.10.2017)

Nemyslím si, že Vtáčikovia, siroty a blázni je bohvieako umelecký a inteligentný film. Ale je to slovenský film a filmov takéhoto razenia tu bolo málo. Tá anarchia tu zobrazená má svoju štruktúru, určitú logiku, ale mohla by byť menej manieristická, čím si nemyslím, že by musela nutne utrpieť jej sila. Kompozičná autorská naaranžovanosť každej scény udržiava divákovu pozornosť, i keď sa ten prestane o postavy časom zaujímať. Iba nesmiete brať Vtáčikov ako film, odrážajúci chovanie nejakej sorty ľudí v skutočnosti. To ste potom skončili. Sledujeme jakubiskove vizualizované pochody v mozgu, jeho chápanie pojmu nová vlna a čistý fikčný svet, spojený s tým reálnym iba vyslovenými pocitmi a myšlienkami. Niekedy bohužiaľ doslova, inokedy nepochopiteľne. Hodnotenie je irelevantné, ak by sa jednalo o film trebárs poľský a nechápali by sme ho v kontexte našej histórie, možno by bol na nevydržanie. Možno bol príliš aj na Godarda. (22.11.2014)

Pri tomto filme som si uvedomil, že Jakubisko bol možno viac ako Fellinim ovplyvnený Godardom a francúzskou novou vlnou. Vtáčkovia sú jeho najlepším filmom. Surreálnosť s akou je film spravený umožňuje neustále opakované pozerania a hľadanie stále nových a nových významov, či už na úrovni dobovo-politického kontextu alebo v rámci Jakubiskovho autorského rukopisu. Film artikuluje nielen generačný pocit vydedencov, ktorí sa nechceli podieľať na kolaborácii s režimom budujúcim lepšie zajtrajšky, ale aj osobnú autorskú tézu o vrtkavom šťastí a potrebe bláznovstva, ktorá sa tiahne celým jeho dielom. Pocit zdravého hedónizmu je dokonale umocňovaný manieristickými výrazovými prostriedkami. Nájazdy širokouhlým objektívom podporujúce sladké závrate, melancholická hudba a anarchistický strih riadený diktátom bláznivých hier podporujú rozpoloženie hlavného hrdinu. "Prečo len smútok je to krásne, čo pretrváva?" Posledná scéna na Starom moste v Bratislave v spojení s Liškovou hudbou je pre mňa jeden z vrcholov slovenskej kinematografie.................. Pri pozeraní tohto filmu ma neustále prepadá myšlienka, aké filmy by dnes Jakubisko točil, keby nikdy nestretol Deanu? (27.05.2012)