Mrtvý muž

Příspěvek etalona nezávislého filmu Jima Jarmusche do pohřební kánoe westernového žánru je tak netradiční, jak jen může netradičnost být - svérázně poetický, bizarní, zadumaný, nostalgicky zasmušilý. Pomalu se převaluje přes kafkovsky absurdní úvod ke kontemplativnímu putování za schůzkou se smrtí (civilizací i přírodou ve vzájemné juxtapozici), přičemž nakousne řadu existencionálních dilemat a ladně přeroste do neuchopitelně mytických proporcí. Podstatné je, že děj se co děj si uchovává svůj nezaměnitelný punc éteričnosti vymykající se racionálnímu uchopení. "Příběh" je odevzdaně unášený rozvážnými proudy prostorových a časových posunů zjednaných pomocí stylisticky opodstatněné interpunkce (zatmívačky a roztmívačky, oválný výřez obrazu ve flashbackcích evokující stařičké objektivy), protože... mrtvý muž už ostatně nemá kam pospíchat. Černobílá kamera maluje neuvěřitelně krásné a melancholické obrazy s esencí surreálna, rytmus dodává neortodoxní hudba Neila Younga (tu řezavá a palčivá, onde přízračně elegická) a kořením vytřibujícím tu specificky unikátní příchuť je zde sardonický humor prvotřídní dvojznačnosti. Nevysvětlitelně nádherný a geniální film tisíce tváří, který se - jak moudře praví Lima - musí... procítit. Při správném rozpoložení pak může následovat i pocit užaslé blaženosti... Dívat se nestačí... (20.02.2009)

William Blake má jméno básníka a je stíhán jako vrah. Přitom básním vůbec nerozumí a s bouchačkou je na tom zpočátku ještě hůř. Ale čím víc lidí si dělá zálusk na jeho život, tím přesnější má mušku a počet jím usmrcených lidí roste. Tato parodie na westerny nemá nijak rychlý děj, ale tím více do něj vtáhne. Pro mě je to klasický film na pomezí 4* a 5*. Pro nižší hodnocení se nakonec s těžkým srdcem rozhodnu kvůli absenci elementu nadšení. Ale vřele doporučuji! (10.05.2009)

Hodně silnou stránkou filmu je jeho geniální kytarový doprovod. Hudební motiv tak snadno rozpoznatelný a zanechávající mi spolu se syrovějším dějem z prostředí Divokého Západu emotivní stopu v srdci. Z ušlápnutého, neprůbojného, účetnického ucha se rychlostí warpového pohonu stal štvanec. Johnny byl sám v té době ještě ucho (sexy ucho, pozn. aut.), takže docela slušný výkon. Jako dítě jsem hltala westernovky knižní i filmové a jako maturantka se na Mrtvého muže vydala do kina a byla přikována k sedadlu, protože nic z toho, co jsem do té doby vstřebala, se Mrtvému muži ani vzdáleně nepodobalo. A ani po letech se na tom nic nezměnilo. (12.06.2018)

Moje první setkání s Jimem Jarmuschem, díky kterému jsem si snad udělal o jeho tvorbě docela detailní obrázek. Mrtvý muž především krásně snímá charaktery ústředních hrdinů a zajímavě kombinuje jednotlivé žánrové prvky, takže westernové drama protknuté nádechem fantasy by nemělo být pro diváka žádnou velkou překážkou, ale díky skvělé atmosféře, černobílé stylizaci a doprovodné hudbě by se měl naopak každý fanda cítit jako ryba ve vodě. Právě tím, že se nebál vnést do řady scén notnou dávku absurdity, připravil si Jarmusch pevný podklad pro své trochu zdlouhavé vyprávění, založené především na dialozích a náladách v daných sekvencích. Točit to takový Tarantino, jistě by vnesl do příběhu ještě větší dávku násilí, manévroval by na větším hereckém i myšlenkovém prostoru a hlavně by všechny ty chvílemi trochu uspávací dialogy mnohem více okořenil. Ale to by Mrtvý muž zcela ztratil své specifické kouzlo a stal by se úplně jiným filmem, a to by byla velká škoda. I přes rozvláčné vyprávění a z mého pohledu vyloženě divné zakončení je to totiž výborně nakroucená podívaná, na kterou se nezapomíná.. 80% (20.10.2012)

Černobílá esej o muži, který byl zrozen k věčné noci. Dvě hodiny vizuálně strhujících sekvencí, které lze zastavit a nahlížet jako stylizované filmové obrazy. Mystický podtext příběhu je umocněn hádankovými promluvami indiána, který mluví a přitom neříká nic. Johnny Depp předvádí esenci úsporného herectví, které obstará povětšinou pouze výrazem tváře (inu, když na to má někdo kukuč). Jarmusch uvedl v život podivnou snovou fresku o cestě za smrtí, ke které je hrdina předurčen svým jménem. Zároveň oživil panoptimum podivných tváří a osob, které se zcela příčí zažitému "divokozápadnímu" stereotypu. Tenhle film nelze pasivně sledovat, nutno ho vychutnávat jako dobrý tabák... Tabák, který William Blake nemá. Proč vlastně? P.S. Zpětně musím konstatovat, že Jarmusch hodně čerpá z novátorského přístupu Cormaca McCarthyho, jehož drsnou poezii cesty k barbarství lze ve filmu zaslechnout věru silně. Pro mě osobně další důvod, proč tenhle film milovat. (30.01.2004)