Jede, jede poštovský panáček

Před lety to bylo mé první setkání s Jacquesem Tatim. A i když jsem film znovu viděl těsně po kraťasu Škola pošťáků, ze kterého některé scény přesně kopíruje, bavil jsem se opět dobře. Pokud neočekáváte klasickou komedii, ale spíš grotesku s občasnými jednoduchými dialogy (a monology), budete se nejspíš bavit také. (30.05.2005)

Jacques Tati se pred zrozenim pana Hulota rozehrival ve svem postackem grotesknim debutu, ve kterem sice jiz byl patrny jeho smysl pro kompozici a tvorbu stylove doboveho prostredi, v tomto pripade francouzske vesnicky, jeho zasadni problem ale spociva v tom, ze to neni vtipne, ani zabavne, coz je u komedie docela fatalni problem. Beru ale ohled na dobu vzniku a trochu to cele zachranuje poslednich 10 minut - Rapidité! 3/10 (04.06.2010)

ocenenia : MFF Benátky 1949 - Najlepší scenár (Jacques Tati) ◘◘◘◘ Môj prvý Jacques Tati, a hneď "trefa do čierneho" (podotýkam že som videl kolorovanú verziu, a bola krásna) ... vizuálne akoby som pozeral na Hitchcocka, ktorý sa však preorientoval na duchaplné "romantizujúce" komédie s jemnocitom pre satiru a spoločenskú kritiku, aká bola vlastná snáď iba Chaplinovi (aj keď Tati Chaplina moc nemusel, obdivoval Bustera Keatona) ..... teším sa na Tatiho ďalších (škoda že iba) 5 filmov :) (14.01.2010)

První celovečerní film Jacquesa Tatiho je nejlepší v okamžicích, kdy oživuje gagy použité už v krátkometrážní Škole pošťáků. Ale je přece jen obsažnější a navíc má úplně specifický způsob vyprávění. Nikam nespěchá, je lyrický, ale zároveň plný akce. Vesnička, kde se odehrává, je jako mraveniště, každá malá bezejmenná figurka žije svým vlastním životem a potýká se s drobnými nedorozuměními a nesnázemi. Ze všeho nejvíc mi Tatiho filmy (úplně všechny) evokují kresby Alberta Dubouta. Jednoobrázkové grotesky, kde jedna drobnější nehoda (u Dubouta často třeba plnovous skřípnutý do něčeho) spouští celý řetězec dalších karambolů. V případě Poštovského panáčka jsem dokonce přesvědčen, že to není náhoda, ale vědomá a přiznaná inspirace. 70% (12.08.2005)

Příjemně rozverná komedie groteskového charakteru, která s noblesou ukazuje krásy tehdejší doby a francouzského venkova. Modernizace zapleveluje poklidného ducha vznešenosti každé doby, která se neustále zrychluje a zpřísňuje a znepříjemňuje při zavádění a dodržování nových pravidel, předpisů a zákonů. Moderní metody nemusí být vždy tou nejlepší volbou pro místo, které na ní svým charakterem a podstatou není připraveno a ani ochotno na změny přistoupit, když život nabízí tolik prostých krás bez svého neustálého ztřeštěného běsnění. Ale ničemu se nedá natrvalo zabránit a po nějaké době je vše zaváděno jako norma a standard, který má zkvalitňovat životní podmínky lidí. Ale je tomu skutečně tak? Nevytrácí se naopak z života to poklidné rozjímání a vnímání krásna a života, ten romantismus neznáma, který i z obyčejnosti udělá dobrodružství, a který rozvíjí velkolepý svět fantazie a nechává nás ochutnávat, okusovat a pojídat nejchutnější sousta života? Neztrácí se lidskost a nenastupuje pouze technická vymoženost, která zrazuje, chladná logika a kalkul a zvýšená agrese při honbě za snem, který je nám cíleně předkládán? Ale ať je to, jak chce, tady nám pošťák François (dobrý a svérázný Jacques Tati) rozehrává příjemnou zábavu. Díky své dobráckosti, díky své nešikovnosti, díky své popletenosti, díky své horlivosti, díky tomu, že se nechá tak snadno vyprovokovat k napodobování heroických výkonů amerických nadpošťáků. Bodrý panáček je terčem zábavy i vtipů, je poslem radosti a naděje. Z dalších rolí: veselí kolotočáři Roger (Guy Decomble) a Marcel (Paul Frankeur), Rogerova žena Germaine (Santa Relli), mladá a nenaplněná Jeannette (Maine Vallée), zvědavý holič (Roger Rafal), či nerudný kavárník (Jacques Beauvais). Poklidný život ve své vznešené kráse tehdejší doby, zašlá sláva francouzského venkova a oslava života a jeho krás. Navíc velmi zajímavá ukázka života tehdejší doby na francouzském venkově ve své prostotě i jedinečnosti a oslavě. (14.01.2013)