Můj strýček

Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?! (18.06.2017)

Vyborne vyobrazeny rozdil mezi dvema sourozenci, vyhnany do maximalni absurdity. Monotonne znejici hudba, ktera vzdy doprovazi deni ve stare ctvrti kupodivu nenudi. Naopak ponekud depresivne pusobi zahrada Hulotovy dcery, v cele se zraloci fontanou, kterou jsem mel chut rozkopat. Film misty dost nudi, ale jako kritika spolecnosti funguje krasne. Vyborna je zahradni party a sousedka sekajici travu na sve zahradce:-). (08.09.2013)

G.K.Chesterton napsal: "Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu." A o tom jsou Tatiho filmy. V každém z nich staví člověka s jeho přirozenými reakcemi a chováním (pana Hulota) proti něčemu uměle vytvořenému, co ho nutí do nějaké předem stanovené sociální role a zbavuje ho schopnosti sebereflexe. Jenže my to vidíme právě očima pana Hulota, který takového přerodu ani není schopen, takže se bavíme absurdním životem jeho příbuzných v módně přetechnizované vile. Ale nechtěl bych vyvolat mylný dojem, že je to zatrpklý pozérský film, odsuzující techniku. Jacques Tati se vždycky vyvaroval takových těch lacině extrémních soudů, jaké slýcháme třeba ve folkových písních, které nám doporučují, abychom všeho nechali, vrátili se ke kořenům a šli si ustlat do lesa. A třebaže film líčí šťastně bezstarostné dětství kluka, který o rodičovskou snahu zapůsobit na okolí vším módním nejeví zájem, není to ani obvyklé klišé "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Ani jeho rodiče nejsou pouhé karikatury z Dikobrazu, i pro ně má Tati pochopení. Chovají se tak, protože doba, systém, sousedé, média a spousta dalších vnějších vlivů to od nich očekává a oni si zkrátka myslí, že je to tak správné a přirozené. Nenávidím pojem "laskavý humor", nadměrným užíváním alibisty, pokrytci a televizními hlasatelkami už skoro ztratil smysl. Ale kdyby mě někdo natahoval na skřipec a nutil, abych alespoň v jednom komentáři tento výraz použil, bylo by to u Mého strýčka. 100% (08.02.2006)

To, že Mr. Bean je pouze nápodoba někoho jiného, mi vyrazilo dech. O Jacquesovi Tatim jsem do Strýčka neslyšel a proto pro mě byl vážně šok vidět spoustu fórů z legendárního britského seriálu tady. Scénářem to sice bylo dost chudé, ale filozoficky a humorně naštěstí na takové úrovni, že jsem se až tolik nenudil. 70% (04.02.2017)

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)