Můj strýček

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)

Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví! (10.06.2008)

Tvorba J. Tatiho, jednoho z předních francouzských filmařů, je jedním z mých velkých restů - donedávna jsem totiž neviděl žádný z jeho filmů (a rozhodně mě neomlouvá ani to, že toho zas tolik nenatočil), "Můj strýček" byl mou premiérou. Co si o Tatim myslím (tj. rozšíří či nerozšíří panteon mých oblíbených tvůrců?), na to se zkuste zeptat, až se seznámím s "Prázdniny pana Hulota" a "Playtime" (minimálně tyhle filmy bych moc rád viděl; tedy už teď mohu říci, že mě Tati neotrávil, to však lze vyčíst i z mého hodnocení), nyní několik málo vět k "Mému strýčku". ___ Takže, "Můj strýček" je vskutku osobitým, tedy pozoruhodným dílem. Nejvíc mě na něm překvapilo, jak málo v něm záleží na ději/příběhu (nedá se mluvit ani o expozici, ani o peripetii, ani o rozuzlení - tedy klasických nástrojích páně Aristotela) či na postavách (jejich motivacích, vývoji, tajemstvích), tohle je tu zřetelně umenšeno. Umenšeno oproti čemu? Umenšeno oproti roli hudby (všimněte si, kdy a kde (ne)zní hudba), architektury a "krajinomalby". Ano, i dům a předměstí mohou (mají co) vyprávět, stačí se jen zaposlouchat. ___ Sentimenty starého světa na mě obyčejně neplatí, ke konzervatismu a tradicionalismu (ať už se tím myslí cokoliv) mám asi stejně blízko jako Milton Friedman k socialismu (googlujte), ale vůbec by mně nevadilo dožít tam, kde je Hulot "kůrkou chleba živ". To je snad poprvé, kdy dávám staršímu přednost před mladším. Což je zřejmě dobře, filmy, zvlášť ty nejlepší, tu jsou přeci od toho, aby rozbourávaly naše zažitá schémata a aby nám ukazovaly, v kolika věcech se můžeme mýlit. 75% (22.05.2020)

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)