Můj strýček

Tatiho filmy jsou tak lidské a hezké, že jsou pro mě skoro nekoukatelné. Ne, to jsem trochu přehnal. Pravdou je, že Tati točil filmy, ve kterých čas plyne pomalu, nic moc se neděje, žádné velké příběhy ani pointy, vyzvihuje pohodu, klid... A s tím já jako představitel mladé akční generace úplně až tak moc nesouhlasím. Ve filmech mám rád velké příběhy, velké emoce, věci, co v normálním životě nemůžu zažít. A když už se dívám na komedii, chci se aspoň smát, což se mi u tohoto filmu moc nedařilo, narozdíl od Poštovského panáčka nebo Prázdnin pana Hulota. Film rozhodně není špatný, mnoho scén mě zaujalo (například ta fontána jako vrchol snobismu, protože se pouští jen když přijdou důležití hosté), ale dvě hodiny na to koukat nemusím. (17.06.2008)

Film, který je ve své zábavně výpovědní hodnotě doveden až na samý vrchol dokonalosti. Rozpor mezi starým a moderním, mezi romantikou a technikou, mezi lidskostí a odcizením, mezi nostalgií a nezadržitelně neúprosným vývojem, mezi žitím a přežíváním, mezi radostnou nadějí a smutným během událostí. Pan Hulot (skvělý Jacques Tati), muž starého a lidského světa, je konfrontován s životem moderního přepychu a vymožeností, kde už nezbývá čas na vychutnávání si života, byť třeba jen v malých douškách. Z života se stává jeho karikatura, kde jde především o předvádění svého luxusního stylu života ostatním. Přirozené a srdečné lidské vztahy se přeměňují v úslužnost a předstírané přátelství v zájmu uchování a rozvíjení si svých dobře placených pracovních míst. Touha po "lepším" životě dostává přednost před skutečným životem. Práce pro život je vystřídána životem pro práci. Technické vymoženosti sice mají a mohou vylepšit životní úroveň, ale ne vždy tomu tak je. Ne vždy život v luxusu přináší i životní štěstí, ne vždy honba za lepším zítřkem opravdu přinese lepší zítřek. Stává se, že jde jen o iluzi a klamavý pocit, který nepřináší naplnění, a přirozeně při té cestě odstraňuje stále větší míru lidskosti. Je to přirozený vývoj v konzumní kapitalistické společnosti, která obvykle nabízí pouze iluzi a zdání, ale nenabízí skutečné hodnoty a více lidskosti. Nabízí něco, co většinou lidi více rozděluje, odcizuje, znásilňuje, dělá je agresívnějšími. V honbě za přeludy bez duše. Z dalších rolí: Hulotův švagr Charles Arpel (Jean-Pierre Zola), ředitel významného průmyslového podniku, který nalézá svou lidskou duši, jeho manželka a Hulotova sestra (Adrienne Servantie), pyšnící se modernizovaným bydlením, Arpelův poslušný podřízený pan Pichard (Lucien Frégis) a jeho manželka (Adelaide Danieli), Betty (Betty Schneider), dospívající dcera Hulotova domácího, hospodyně Arpelových Georgette (Yvonne Arnaud), bojící se elektrických novinek, Hulotův synovec Gerard (Alain Bécourt) zažívající se strýčkem skutečná dětská romantická dobrodružství, či osamělá slečna Fevrier (Denise Péronne). Je to příjemný a laskavý film, který jedinečnou Tatiho satirickou zábavnou formou podává obraz stavu vývoje společnosti a vyjádření znepokojenosti z tohoto vývoje. (15.01.2013)

Timhle me Tati drobet zklamal, od jeho nejlip hodnocenyho a oskarem ocenenyho kousku jsem cekal o dost vic. Jasne, je tu ukazanej skvelej kontrast mezi uspechanou moderni dobou, kdy rodice vnuka maj vsechno na fotobunku nebo na tlacitko a oproti tomu strycek bydli na nejakym okraji mesta, kde se jakoby zastavil cas, vsichni se znaj a zastavujou se na ulici aby pokecali, trhovci vyrvavaj se zbozim atd. No a to vse je opravdu moc pekne a prijemne natoceny s pohodovou hudbou, ktera hraje prakticky porad. Jenze ono je to cely tak trochu stereotypni, kazdej den se deje vicemene to samy, hudba se po case zacne opakovat a vtipu tu je minimum. Ty ocekavane obstarava sam Tati, kterej opet moc nemluvi, ale zaroven uz ani nema ty typicky groteskovy pohyby, spis je takovej roztrzitej, takze obcas do neceho vrazi, neco rozbije a podobne, ale moc si z toho nedela. No a navic je film silene dlouhej a klidne by se moh o pulhodinu zkratit a navic mi prislo, jak kdyby nektery dialogy Tati pridal pozdejc a obcas postavy vubec neotviraj hubu. Ale jak jsem psal na zacatku, je to natoceny prijemne a dobre se na to kouka, jen to proste neni zas takova pecka. (03.01.2010)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

Můj strýček je z mého pohledu nejlépe vystihnut a charakterizován dvěma záběry: 1) zbořená zíďka oddělující dva světy: ten starý, prosluněný a upřímný, který se pomalu stává minulostí a ten nový, odtažitě moderní, chladně vyprázdněný; 2) při cestě pana Hulota na nádraží, kdy si snaží připálit dýmku sirkou, ale podaří se mu to až poté, co mu švagr podá (moderní) zapalovač, který jako ostatní sirky skončí odhozením z okýnka auta. P.S. Těch srovnání je tam samozřejmě bezpočet, ale tyhle dva příklady mi nejvíce utkvěly v paměti. (11.01.2010)