Můj strýček

Všechno je někdy poprvé, a tak jsem se poprvé setkal s tvorbou Jacquese Tatiho. Musím říct, že jsem čekal zajímavý film, který jsem rozhodně dostal. Pokud má člověk rád humor groteskní, který jde místy do absurdna, potom je tohle přesně film pro vás. Pan Hulot v podání samotného tvůrce, který je mnohými považován za génia, je postavou, kterou je možné považovat za hlavní, stejně jako za vedlejší. Prolíná se celým filmem a vy si nebudete jistí, jestli je katalyzátorem událostí nebo jejich přímou příčinou. Neskutečná postava, kterou si buď zamilujete, nebo vám přijde naprosto zbytečná. Nutno říct, že jako režisér a scénárista je Tati o nic méně zajímavý než jeho postava. Vizuální stránka s jednotlivými nápady je prostě dokonalá a rozhodně tím nejlepším je dům, v kterém žije rodina, kolem níž se příběh především točí. Neskutečně moderní, rádoby funkční domácnost, je ve skutečnosti jen na efekt a naprosto nepraktická, má ukázat, že se jedná o rodinu, která "na to má". Nefunguje správně, komunikace mezi nimi je téměř zbytečná, nic neřeší, až když přichází pan Hulot, začíná se něco dít, něco měnit. Sám je ve skutečnosti kritikou zbytečnosti, společnosti, která si hraje na něco, čím ve skutečnosti není. "Můj strýček" není film, u kterého se budete popadat za břicho, o to nejde, jde spíš o to, jestli vás dokáže přijmout do svého světa a trochu kriticky vás nechat nahlédnout na sebe sama. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/10/klip-muj-strycek-6-bullets-kdyz-se.html (28.02.2013)

Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga. (01.08.2011)

Jedním z ústředních témat Tatiho „kinematografu“, jehož kouzlo je z větší části založeno na ostrých kontrastech, je rozpor mezi klasickým a moderním. Mezi přirozeností, původností a organičností na straně jedné a mechaničností, chladem a neosobností na straně druhé. Konflikt mezi těmito rozdílnými světy se uskutečňuje ve dvou rovinách: atributy „starého a nového“ jsou spojeny buďto s lidmi a zvířaty nebo s prostředím. Ze srážek jednotlivých protikladů plyne nejvíce komických situací. Zároveň představují umírněnou kritiku poměrů v technokratické společnosti; její pomýlené cesty do prázdna, kterou charakterizuje zavrhnutí tradic a přirozeného, upřímného života a příklon k diktátu technologie, automatizace a potlačování emocí. Katalyzátorem, který tyto třenice obvykle uvádí do chodu, je postava prkenného pana Hulota, člověka pevně spjatého s pozicí původního a spontánního. Právě on je úběžníkem vyprávění i fikčního světa, třebaže mnohdy na dlouhou dobu mizí ze scény, stojí v pozadí či je odsunut na okraj pozornosti. Věkem sice spadá mezi dospělé, ale duší je blíže dětem. A právě s těmi si (podobně jako se zvířaty) rozumí mnohem lépe než se svými vrstevníky. Proto ztroskotávají všechny pokusy ze strany manželů Arpelových „uvést“ jej do světa dospělých – ať už jde o snahu dát jej dohromady s jejich sousedkou či zaměstnat v továrně na plasty. Kolem Hulota, který je více karikaturou a symbolem než živoucí osobou, se neustále vznáší aura hravosti, která dokáže prosvětlit i místa nejtužší civilizační absurdity. Z interakcí mezi ním (jeho neohrabaností) a komplikovanými přístroji v továrně či poloautomatickém domě Arpelových vyvstává nejvíce komických situací, neboť k technologiím přistupuje s dětskou naivitou a rozjíveností, která popírá účel, k němuž byly vytvořeny. Pro Henri Bergsona bylo vtipné především to, co je mechanické, pro Jacquese Tatiho je to všechno, co může být pro svou mechaničnost zesměšněno. (06.06.2011)

JACQUES TATI ako pán Hulot,ktorý je úplne obyčajne-neobyčajný chlapík,ktorého môžte v pohode stretnúť na ulici v extra modernej dobe ako z CHAPLINOVEJ MODERN TIMES! Vlastne extrémne perfektný moderný dom má Hulotova sestra,kde manželia Arpelovci žijú v dokonalej harmónii spojenej s manieristickou technikou,pričom keď otvára hlavnú bránu,tak to potrvá,lebo tlačidiel je tu požehnane! Majú malého syna Gérarda,ktorého chodieva navštevovať strýko Hulot (Tati) a berie ho na výbeh,oslobodzuje ho z domáceho väzenia...A tam sú decká vo veku Gérarda,ktoré vymýšľajú vylomeniny a jedno dospelé dieťa ako pán Hulot,ktorého švagor zamestnáva v jeho firme,kde si nemôže ani za sto čertov zvyknúť! Toto je Tatiho dokonalý film,ktorý prezentuje jednak techniku,z ktorej jedincom preskakuje,správajú sa totálne zvláštne,strýko keď ide po synovca,tak táto technika sa nepriamo lepí i naň,čiže po príchode susedov,nastáva menší chaos za prítomnosti pána Hulota. Film oplýva najmä OBRAZOM+ZVUK a HUDBA,slov na pochopenie situácie nie je až tak za potreby,pochopiť snímok Môj strýko je úplne primitívne a nevidieť to by bolo veľkou škodou! (27.02.2015)

další příjemná "groteska" od Tatiho. Zůstává stále u svého oblíbeného tématu - kontrastu mezi starým a novým světem, který je určitě stále aktuální. Moderní ukazuje jako zautomatizovaný, hlučný a sterilní. Starý zase pestrý, neuspořádaný, ale radostný. A díky tomu je konfliktů, a tím pádem zábavných situací stále dost. V ději nikam nespěchá, tak je to uklidňující a přijemné pokoukání plné francouzské nálady. 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží. (16.01.2012)