Playtime

Po formální stránce možná opravdu téměř geniální, po té "myšlenkové" (technický pokrok, odcizení,..) pak pravdivě varující. Bohužel, styl humoru pana Hulota mě přivádí k nepříčetnosti přesně opačně, než by měl - po pár minutách mu vždycky přeju co možná nejbrutálnější způsob smrti, a tudíž v celkovém hodnocení musím tyhle dva extrémy nějak zprůměrovat. (03.03.2006)

Vítejte v Tativille... 8-] . . . Těžko zařadit tenhle >velkofilm< do nějaké škatulky či kategorie. Nejspíše by se d.m.s.n. snad dalo mluvit o jakési postmoderně patafyzické alegorii se satirickým nadhledem... :-) No, ještě, že igi B. není nějaký inťák, že... ;-) . . . Takže lze jen konstatovat: těžko srovnatelná, leč úchvatná a neobvyklá podívaná, plná bizarního šarmu a neutuchající fantazie, doslova >GAGSTERKA< (;-) pro fajnšmekry a pokročilé, náročné milovníky netradičních filmů... - - - P.S. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým fanouškem J. Tatiho, ale přesto jeho filmy svým způsobem miluju a uznávám. Jde totiž každopádně o vynikající a nadčasové dílo! Nakonec, možná i díky Tatimu a jemu podobným není dnes svět naštěstí zcela jen takový, jak jej on sám se sarkasmem a nadsázkou sobě vlastní líčil... ;-) - - - P.S. Nu a ještě nakonec - jakže se to řekne francouzsky "Drugstore"? No přece DRUGSTORE... ;o))) . . . Fin. (05.02.2006)

Vynikající film s matoucím názvem, protože jestli tady o něco nejde, tak o "čas her". Pan Hulot se ocitá v přetechnizovaném plechově neútulném světě, ještě nevyzpytatelnějším než je dům jeho příbuzných, který jsme viděli v Mém strýčkovi. Není vůbec důležité, co vlastně přišel do té obchodní monsterbudovy vyřizovat, ani nečekejte souvislou zápletku. Jde o detaily. O drobné mozaikovité postřehy něčeho, co třeba vídáte obden, ale pořádně si toho všimnete až Tatiho očima. Muži, stěhující velkou skleněnou tabuli, se pod tou tíhou pohupují v kolenou, takže zdálky vypadají jako přiopilé bajadéry, výklad lahůdkářství osvětluje zelený neon lékárny a všechny lákavé pochutiny tím mění v jedovatě zelené blafy, uklízeč, vyzbrojený lopatkou, podezřívavě nahlíží pod sedadla jako lovec, připravený vystřelit a tak dále a tak dále. Takových drobných gagů jsou ve filmu stovky, odehrávají se v několika plánech současně a chce to víc vidění. To se dá říct o každém Tatiho filmu, ale Playtime je podle mě obsahově nejbohatší a nejprecizněji natočený. Taky nebyl levný. Aby se mohlo točit, Tati prodal práva na Prázdniny pana Hulota a Mého strýčka. 100% (03.01.2006)

Filmy Jacquese Tatiho jsou natolik specifické, že máte pocit, že sledujete někoho, kdo rozuměl světu tak jedinečně, že se buď na jeho vlnu naladíte, nebo nikoli. V tomhle případě se jedná o film, který je a není groteskou, je a není komedií. Takové ztvárnění společnosti opravdu, není daleko od reality, z čehož místy docela mrazí. (10.06.2015)

A třeba spoďáry byste si s ním vyměnit nechtěli, co? Moje druhé setkání s Tatim dopadlo (kupodivu) ještě o něco málo hůře než to předchozí. První hodina by se snad dala považovat za "alespoň" absolutně nezábavnou satiru s původně asi dobrým záměrem (no tak jo, nápad s odpadkovým košem v řeckém stylu špatný nebyl), ale dění na večírku byla jedna dlouhá, otravná, nikdy nekončící nuda, která mě každou svoji další minutou víc ubíjela, uvnitř rozkládala a na konci vyplivla apatického, s pěnou u úst a sotva hmatatelným pulsem (jediný dobrý fór s falešnými dveřmi byl navíc zničen neustálým opakováním). Takže s panem Tatim se nerozcházíme zrovna v nejlepším, a tak nějak doufám, že už se příště nebudeme muset setkat (ne, na film jsem se nedíval dobrovolně). (20.10.2012)