Playtime

PLAYTIME je vrcholom tvorby Jacquesa Tatiho,perfekcionistický zložitý vyšperkovaný drahokam 60 rokov,diamant,ktorý má nevyčísliteľnú hodnotu,komplikovaný film,ktorý pochopiť na prvý šup nie je možné,vlastne vidieť všetky detaily sa dá len ťažko,lebo Tati nemá hlavné a vedľajšie postavy,ak môžem rátať len jeho ako p.Hulot a ostatní herci-neherci sú doplnkom,kde kamera sleduje z diaľky dianie a je len na divákovi,čomu,komu bude venovať pozornosť! V skutočnosti sa jedná o nadmieru fascinujúci film v tom smere,aký je samotný divák,ktorý buď má fantáziu,predstavivosť,alebo skrátka nemá,potom sa bude ťažko pohybovať so zmätenými pocitmi... Mňa na plnej čiare film zasiahol ako oštep hodený priamo do môjho srdca! Najväčšia sila filmu spočíva zo scény z reštaurácie,kde každý vie,čo má robiť,zdá sa mi,že Blake Edwards a Peter Sellers sa inšpirovali na svojom spoločnom snímku The Party zo 68 roku? (01.03.2015)

V první polovině filmu jsem se dokonale ztrácel, v druhé kdy započala sáhodlouhá scéna z restaurace jsem pochopil originální Tatiho pojetí, které staví na hlavu veškerou diváckou zkušenost a navíc vytváří velmi osobitý svět, na který je třeba jen správně přepnout. K tomu je potřeba maximální pozornosti, ale u mě je asi problém, že takové míry nejsem schopný při jediném sledování filmu dosáhnout. A možná to tak má být. (20.06.2009)

Tatiho satira na modernismus bohužel trošku vázne. Sice se dočkáme klasického obrazového humoru i geniálních detailů / odrazy pařížských památek ve skleněných dveřích, světlo z výtahu v oknech budovy ), ale například scéna v restauraci je tak zdlouhavá, že když ženy na jejím začátku přijdou do jinýho stavu, tak na konci této scény je odváží sanitka do porodnice k finálovému aktu těhotenství. (03.01.2010)

Říká-li vám něco termín parametrická narace, s kterým pracuje David Bordwell, asi jste už Tatiho Playtime viděli. Stručně řečeno, jde o způsob filmového vyprávění, který sice jistý příběh nese, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální, v případě Playtimu navýsost obrazová složka filmu. Dialogů je tu jak šafránu (zcela nahodile se mluví německy, francouzsky a anglicky), o postavách nevíte ani ň, všichni jenom tak chodí po městě a jsou režisérem zasazováni do scén, které jsou určitým způsobem vypointované; střídavě symbolické, vizuálně zajímavé či k popukání vtipné. V celém filmu je nepřeberné množství gagů (více či méně zjevných), kdy ale téměř nemáte možnost všechny je zaregistrovat, jelikož se jich buď najednou děje víc, nebo se odehrávají na okraji scény, kde snadno uniknou vaší pozornosti. Mimoto mě dostala víc než hodinová pasáž z restaurace, kterou postupně gradovala hudba jazzové skupiny. Rozhodně doporučuju, ovšem zároveň jsem si vědom, že tenhle snímek není pro každého.90% (03.07.2006)

Velká, všepohlcující obluda oděná v šedé. Město, jehož kdysi pohlednou tvář připomínají jenom odrazy v oknech. Davy lidiček pobíhají a předstírají, že vědí, co dělají. Před otevřenou komunikací s ostatními se schovávají do svých mikrokanceláří. V prosklených obchodech prodávají a nakupují tuze zbytečné, leč módní zboží do svých prosklených bytů. Večery tráví v čerstvě otevřených podnicích o jepičí životnosti. A mezi nimi svou chůzi à la alkoholik na ledě bezmocně bloumá pan Hulot. Nechává se unášet proudem, netuše, kde jej vyplivne. Jeho spontánní chování působí výstředně. Playtime je groteskou zasazenou do světa, kde pro grotesku není místo. Je smutnou satirou o zmechanizované společnosti, o tradicích pohřbených pod vrstvami skla, kovu a plastu. Nejspíš již v době svého vzniku nešlo o film vizionářský, nýbrž reflektující stávající trendy. Po čtyřiceti letech už ani ty momenty kdysi zábavné svou absurditou nebudí smích (protože „tak to je“). Tati dává distanc v mezilidských vztazích a osekávání individuality najevo také formálním pojetím snímku, žádnou tvář nikdy nevidíme v detailu, takže si třeba Hulota v některých scénách snadno spletete s jemu podobnými (muž v autobuse). Slova ztrácí svůj význam, prim mají všelijaké zvuky a ruchy okolního prostředí (ozvučení je mimochodem vynikající). Diváka nikdo nevede za ruku, nikdo mu nedodá manuál k použití, zvysoka se na něj kašle, mnozí tudíž v tom labyrintu ošklivé moderní architektury snadno zabloudí. Ti šťastnější potkají automat na sladkosti, z něhož po pár minutách možná vypáčí pár lahůdek. Ale nedoporučuji spoléhat výhradně na své štěstí. 85% Zajímavé komentáře: zputnik, Oskar, Eddard, anais (15.02.2009)