Podivnější než ráj

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane. (17.07.2018)

Velmi nevšední film, jehož jediným potencionálním problémem je absence jakéhokoli tempa... Na svědomí to má ovšem forma, která je díky tomu naopak velmi zajímavá, takže "tempařské mínus" lze brát také jako daň :) Ale i tak se nemůžu ubránit dojmu, že road movie beze střihu (jen jakýmsi druhem předělů mezi scénami) není pro řadového diváka nejideálnější formou filmového vyprávění... PS: Zpětně viděno znamená hvězda nahoru... Ono mínus je nakonec veliké plus (31.08.2006)

Jim Jarmusch není v zásadě mým výrazně oblíbeným autorem, i když uznávám jeho nezávislost a líbí se mi, že si dělá filmy podle sebe a také velmi různorodě. Tohle mě ale prostě nedokázalo zaujmout, i když Jarmusch dovede skvěle vykreslit charaktery. Tyhle postavy mě ale prostě nebavily a neviděl jsem na jejich "životech" nic, co by stálo za to vidět. Možná to je ten správný klíč... (28.12.2015)

Jarmusch je génius. Vážně genius. Posadit tři lidi do jedné místnosti, vnutit jim otupělý výraz, zakázat jim mluvit a hýbat se a přitom z toho vytřískat zábavu, to si může dovolit jen ON. Jenže omyl, ON si z nás nedělá srandu coby hvězda, tenhle film je začátek. To je pak nebetyčná drzost. Nebo kouzlo osobnosti, která už tehdy dala znát, že si bude dělat svoje věci po svém a že je jen na nás, jestli to bude i naše SVÉ. Mé SVÉ to rozhodně je. (05.07.2006)

Jarmusch měl vždycky pochopení pro podivné existence – dvojka povalečů Willie a Eddie je ukázkový příklad. Herecky je ale nejlepší imort Eszter Bálint. Vynikající je černobílá kamera Toma DiCilla, která nám ukazuje Ameriku šedivou, ošuntělou a nezajímavou. Ať už jde o New York, Cleveland nebo Floridu, měl jsem dojem, že kdyby to tehdy natáčel u nás v socialistickém Československu, měl by kromě palem a moře stejně vypadající záběry. Hlavní hrdinové sice všude narážejí na stejnou nudu, ale divákovi to opravdu nehrozí. (15.01.2006)