Podivnější než ráj

Jarmusch je v mých očích výborný režisér, který natočil dva skvělé bijáky, a to Mrtvého muže a Noc na Zemi, a pár dalších opravdu zdařilých kousků, jako je např. Ghost Dog. Že je ale režijní génius, jsem pochopil po tomhle snímku, protože uchvátit kritiky, festivalovou porotu a filmové fanoušky něčím tak napohled jednoduchým je opravdový kumšt. Viděl jsem slušnou řádku filmů z kruhu americké nezávislé scény, které mě po emoční stránce dostaly nepoměrně víc a mají přitom nepoměrně skromější hodnocení. Kdybych Podivnější než ráj viděl bez znalosti Jarmuschovy filmografie, řekl bych si, ten kluk má talent a jednou z něj něco bude, ale naprosto bych z tohohle kousku nebyl odvázaný. Především má strašně jednoduchý a banální děj, a to i na poměry nezávislé scény, kde opravdu nečekám velký rozpočet a bombastickou akci. Sestříháno do třicetiminutové stopáže, mohlo by Podivnější než ráj být kvalitní částí povídkového filmu, ale takhle obsahuje opravdu hodně vaty. Tak statická kamera, minimalistické dialogy a minimum dějových zvratů se vidí jen zřídka. Nejcennější je kamera, která zprostředkovává částečně i díky černobílé barvě bezútěšnost periférie amerických velkoměst a rekreačních bází. Připomíná mi to dokumentární snímky z prostředí americké "bílé lúzy" z chudinských čtvrtí 60. let. Celkový dojem: 45 %. (09.06.2009)

Hrubozrnný černobílý obraz, unavené tempo, návaznost na umělecký film 60. let, jemuž dramatizace vskutku nikdy nebyla vlastní, časté temp morts čili zámlky, bressonovsky úsporné herectví, Jarmuschova nezaměnitelná poetika, která dokáže proměnit v kouzelnou etudu i tu nejobyčejnější situaci (návštěva kina), všeprostupující šerá melancholie, subkultura zahálčivých "hipsterů" a jejich trochu zvláštní vystřízlivění z amerického snu před branami ráje, který není ve výsledku o nic podivnější než ostatek Jimovy tvorby - takový i mnohý jiný je dnes už legendární referenční bod nezávislého filmu, který byl ve své době pořízen za pouhých 110 000 dolarů, a který, kromě toho, že svému tvůrci vynesl ceny na většině významných zámořských i evropských festivalů (Sundance, Telluride, Cannes, Locarno...), byl americkou kritickou obcí prohlášen za nejlepší film orwellovského roku 1984 (sic!). // Poznámečka na okraj: Z formálního hlediska je nejpodivnější, jak je celý film uspořádán. Je totiž rozdělen na jakési "segmenty" (kapitoly pomíjím), tj. jednotlivé záběry/scény, převážně statické kompozice, ale i záběry v "pohybu" (podélná jízda, umístění kamery na zadní sedadlo či na přední kapotu, přerámování), které jsou od sebe vždy odděleny několika vteřinami černých políček - a to bez výjimky. Střih v rámci záběru je tabu. (10.05.2009)

Tak tohle téma mi přesně pasuje k Jarmuschovu filmařskému stylu. Beatnický život Maďarů v Americe, kteří nevysávají, ale ládují krokodýla, jí TV večeře a sází na koně. Atmosféra tří společenských vyděděnců, kteří projíždí Amerikou, dokonale sedí k černobílému obrazu a Jarmuschovu suše napsanému scénáři. A teta z Maďarska je taková třešinka na dortu. (29.03.2008)

Jarmusch je génius. Vážně genius. Posadit tři lidi do jedné místnosti, vnutit jim otupělý výraz, zakázat jim mluvit a hýbat se a přitom z toho vytřískat zábavu, to si může dovolit jen ON. Jenže omyl, ON si z nás nedělá srandu coby hvězda, tenhle film je začátek. To je pak nebetyčná drzost. Nebo kouzlo osobnosti, která už tehdy dala znát, že si bude dělat svoje věci po svém a že je jen na nás, jestli to bude i naše SVÉ. Mé SVÉ to rozhodně je. (05.07.2006)

Černobílá paráda provázená mojí oblíbenou písní I Put A Spell On You. Závěr s kloboukem a letištěm nemá chybu a těžko si představit, že by ten prapodivně obyčejný, ale zároveň tak originální příběh mohl nebo dokonce měl skončit jinak. Více slov není zapotřebí (v Jarmuschově filmu ani v mém komentáři). (01.06.2013)