Až přijde kocour

"Žil jeden stařec. Byl to takový mudrc. Ráno vstal a protože neměl dohromady co na práci, vyšel ven na procházku a vtipně glosoval svět kolem sebe. S chápavou ironií se usmíval lidským slabůstkám, jemným humorem poukazoval na drobné nešvary a nepravosti. Rozmlouval s kýmkoliv - od kopáčů přes prodavačky, dělníky až po úředníky a manažery; ti všichni ho dobře znali. Není divu, že se jednou lidé smluvili a toho dědka umlátili k smrti." (26.10.2021)

Film bezesporu zaujme lyričností, svou výtvarnou, pohybovou a hudební stránkou, třeba na takový Menšíkův tanec s čápem člověk nezapomene do smrti. Po stránce dějové je to trochu horší, po stránce ideové pak nejhorší. Chápu totiž toto dílo jako jasnou Jasného snahu podlézat komunistům, páč se snaží vsugerovat divákovi, že rudá barva je tou nejlepší. Přitom, proč by měla být zamilovanost největší hodnotou? Vždyť se jedná o pouhopouhé zamžení mozku, sloužící ke slepé reprodukci, která žádný smysl nemá. Navíc, tento cit má i obrovský destrukční potenciál, vede mnoha vraždám, sebevraždám, dokonce si vysloužil zcela přiléhavé přirovnání k moru, ničícího vše, co se mu postaví do cesty. Pro mě zkrátka tento pud stojí na žebříčku nejníže. Naopak, takoví lháři jsou povětšinou roztomilí, plní fantazie, člověk si s nima užije spoustu legrace. Drobní zloději jsou zase pravým požehnáním pro ekonomiku, protože okradení si musejí pořídit věci nové, a tak podporují růst HDP. Navíc si uvědomme, že v té době v podstatě žádné jiné způsoby na oživení výroby neexistovaly, neboť ČNB se svými prosíravými metodami se ještě měla dlouho pohybovat na tzv. houbách. No ale zpátky k filmu, obsazení se také povedlo, Werich opět neodolatelně dlabal salám, takže i ten nejzarytější vegetarián se nad sebou musel zamyslet, Brodský ještě ve věku, kdy jeho tvář nepřipomínala šarpeje (ale už to bylo jen tak tak), noo a krásná Vašáryová... její měkce slovensky vyslovovaná čeština působila neodolatelně, její tvář taky, jediná škoda je, že jistý objevný článek vyšel až v r. 2009... (12.02.2015)

Jasný zde plně dokazuje, že rozumí specifikům filmové řeči a jejím různorodýmmožnostem - to jak komplexně nakládá s barvou (ne pouze v proslulých scénách po sundání kocourových brejlí), s pohybem a sepjetím s jinými uměleckými druhy (nádherně natočené černé divadlo) pomalu nemá v našem filmu obdoby. Přetso však tato obrazová hýřivost poněkud zatěmňuje samotný příběh, který má rozhodně své kouzlo (hlavně co se týče scén s dětmi), ale pokud jde o cílenou moralitu je dost krotký (i na samotný féerický žánr) a naivní, prostě příliš nefunguje. (22.12.2009)

Jistě se dá na filmu nalézt spousta nedostatků. Od emocí vyhnaných do zbytečných extrémů, po příliš dětskou polohu, kterou však děti nejsou s to pochopit. Přesto... Tolik imaginace, vtipu a fantazie se v jednom snímku jen tak nevidí. Viz. například rozhovor Wericha a Wericha: " A jak to děláte dlouho?" "Jako já? No, od té doby, co to lidé potřebujou. Trochu krásy, trochu kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne. A co vy děláte?" "Já se snažím pěstovat dětskou fantazii." "Hm, křehká bylina. Ta uvadá, když dětství odchází. Já bych to nazval, něco jako neodolná letnička." "A já se z ní snažím udělat trvalku odolnou." (17.05.2009)

Tento film vnímám především jako zajímavé svědectví doby. Po Stalinově smrti bolševici tak trošku tápali, jak se mají chovat k sobě navzájem, k vnějšímu světu a k poddaným. Chruščov a Novotný představovali generaci, která znovu otevřela od dvacátých let zdánlivě uzavřenou otázku, co vlastně si má předvoj dělnické třídy se svou mocí počít? Jak víme, vše se vyjasnilo v osmašedesátém. --- V mezidobí ovšem mohla nejen vznikat, ale být i publikována díla v dějinách bolševismu neslýchaná. Společenská satira Jasného, Brdečky a Wericha právem sklízela úspěchy doma i ve světě. Výkon po všech stránkách úctyhodný, jistě, ale superlativy jsou na místě jen tehdy, pokud nezapomínáme na místo a dobu vzniku. --- Dovolím si přirovnání: O pár měsíců dříve měla v Rusku premiéru Šostakovičova Třináctá symfonie ‚Babij Jar’ zhudebňující Jevtušenkovy verše. O ruském antisemitismu, strachu z tajné policie, nedostatku zboží v obchodech, utrpení a ponížení ruských žen, a o kariéře, kterou básník dělá tím, že „nedělá kariéru”. Šostakovič měl tenkrát v Rusku status ne nepodobný Werichovu u nás - nedůvěra mezi ním a režimem byla vzájemná a důvodná, leč přece jen šlo o respektovanou celebritu, která projevovala jistou ochotu s režimem spolupracovat. A tak, s určitými obtížemi, Šostakovič svoji symfonii protlačil. Když jsem za husákových časů pobíral rozum, byla pro mě jako zjevení, zázrak, že bolševik mohl kdy připustit veřejné provozování tak jasné a konkrétní kritiky svého režimu. --- Jenže - a k této pointě svým přirovnáním směřuji - jakou hodnotu toto dílo (a většina dalších Šostakovičových děl) má ve srovnání s vrcholnými díly světové hudby 20. století? Inu, spíše průměrnou. Je to krásná hudba, ale s významem děl Schönberga, Stravinského, Hindemitha a dalších se měřit nemůže. Ostatně, již v šedesátých letech byla beznadějně zastaralá. Stravinsky ji přesně charakterizoval jako „provinční“. --- A právě takový je Jasného Kocour. Havelka byl vynikající skladatel, žádný filmohudební nýmand, ale okouzlení broadwayským muzikálem (Bernstein?) byla čistě dobová záležitost, u nás nijak originální (Šlitr), a pro mě osobně odjakživa spíše otravná. Werich byl vždycky dobrý divadelník a herec, jenže jeho moudra nikdy nebyla zcela původní, s přibývajícím časem trpěla inflací a v atmosféře nekritického uctívání Werich ztrácel schopnost sebekontroly, hrál sám sebe. A samotný příběh s kocourem? Velmi dobrá lokální satira, řekl bych. Dosti znehodnocená tím krotkým vyústěním, že morální kompas nalezneme v dětech… no, tak že bychom jim snad rovnou přiznali volební právo a paritní zastoupení v parlamentě? (01.01.2011)