Až přijde kocour

Málo platné, něco jiného bylo uchvácení zakázaným ovocem na pokoutní projekci na jakési divadelní dílně na sklonku osmdesátých let, zírání s otevřenou pusou na to, co se v šedesátém třetím všecko „smělo“, jakou kouzelnou werichovskou kreaci nám bolševik tolik let tajil a jaké efekty a nálady uměli ti šikovní lidi udělat s trochou černého divadla a trochou psychedelických barviček, a něco jiného je koukat na tentýž film dnes. Poetické půvaby mu zůstaly (pasáž mileneckého toulání Roberta s Dianou mi bere dech pořád a dodnes přemýšlím, jestli Kocoura znali John a Yoko, když o devět let později točili své scény s domkem, ke kterému se přijede na loďce a hrají se v něm podivné šachy, do filmu Imagine), komunální satiře a přímočarému moralizování ale v mezidobí vypadala polovina zubů. Takže hvězdička dolů. (24.11.2014)

"Bylo, nebylo ale spíš by mělo bejt." Asi si dokážeme představit, jakou paseku by dokázal v reálném životě takový kocour s brejličkami způsobit. Ale osobně si představuji, že slušné pozdvižení musel v tehdejším Československu vzbudit i samotný filmový Kocour" Vojtěcha Jasného. Ve filmu se sice najdou i některé ryze umělecké pasáže, o nich ředitel školy (Jiří Sovák) vcelku trefně říká, že "nemá to hlavy tak to nemůže být adresné." Adresného je zde toho ale víc než dost. Zejména v podání učitele Roberta (Vlastimil Brodský), když třeba dětem vysvětluje, že největší věc na svět je přátelství a upřímnost. A pak taky před nikým se nehrbit. Sám učitel před svými ideály na chvíli zapochybuje a tak musí otěže dění převzít kdo jiný než právě děti. Děti, v nichž učitel tak dlouho pěstoval dětskou fantazii. Fantazie je přitom v této pohádce pro dospělé víc než dost  Již úvodní líbezná flétnová melodie navodí úžasně snovou atmosféru, když pak přijde kocour a roztančí všechny obyvatele městečka v pestrobarevném stylu, je to báječná podívaná.  To pak člověk ještě rád přitaká úvodním slovům Jana Wericha: "Pozorovat život to je vždycky zábava ale i legrace. Když má člověk lidi rád.             (08.07.2023)

Jeden z prvních filmů nové vlny současně na sobě nese - jak uvádějí někteří kolegové - mateřská znaménka budovatelského patosu a stále přežívajícího naivního přesvědčení podstatné části společnosti vrcholící novotnovské éry o reformovatelnosti sovětského systému. Pohádkové prvky byly - stejně jako další alegorické posuny - zvoleny z pochopitelného důvodu. Vedle strhujícího Werichova výkonu na mne velice výrazně zapůsobila tehdy mladičká první dáma slovenského divadla Emília Milka Vášáryová. Pohádkový rámec současně - pro někoho snad paradoxně - pronikavě zvyšuje věrohodnost této satiry a může ji činit zajímavou i pro generace jejích nepamětníků. (26.08.2007)

Trochu vyčpělá filmová revue. Vojtěch Jasný je někdy svou poetikou a alegorií trochu nejasný. Zajímavé je jen obsazení a zejména Werich - je to opravdu persóna, která okamžitě na jevišti nebo plátně na sebe strhne (zaslouženou) plnou pozornost. V každém případě to je "must see" film, protože jsem už o něm tolikrát slyšel nebo četl, popřípadě se na tento film odvolává nespočet odkazů. (09.12.2008)

Nádhera. Úžasná alegorie a skvělá stylizace s hudbou Svatopluka Havelky. Pro český film je asi nejlepší natáčet za státní peníze za politického uvolnění. Československá nová vlna dokázala, že se u nás můžou točit opravdu dobré filmy. Kéž by se to dalo říct i o současné české kinematografii. (884., 4. I. 2014) (04.01.2014)