Až přijde kocour

Werich rozpráva, čaruje a znovu veľa rozpráva. Na začiatku filmu s mnohými postavami bez príbehu som tápal, o čom by film mal byť a keď sa ľudia vyfarbili, bolo mi jasné, že nepôjde o celkom stráviteľné sústo. Nakoniec aj film plný symboliky bez príbehu s polovicou času vyplneného baletom v rôznych podobách sa dal vydržať bez ujmy na mojej nálade. Možno aj vďaka Vášáryovej a dobre vybranej klasickej hudbe. Vyjavenie pravdy ako vyjavenie farby mnohých zamrzí a tak cirkus musí odísť, jedine deti pravdu akceptujú a vyžadujú. –––– Vy jste ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl. (01.12.2014)

Tento film řadím mezi nejpovedenější snímky československého filmu. Jan Werich se nám po válce v mnoha věcech neukázal, zde je mu však vystavěn důstojný pomník. Místy film trochu ztrácí na tempu, ale ty prototypy povah, chytroušů, hamounů, idiotů a zlodějíčků jsou střižené tak krásně! Rád se pokaždé nechám unášet hudbou i obrazem... (27.02.2011)

Nádhera. Úžasná alegorie a skvělá stylizace s hudbou Svatopluka Havelky. Pro český film je asi nejlepší natáčet za státní peníze za politického uvolnění. Československá nová vlna dokázala, že se u nás můžou točit opravdu dobré filmy. Kéž by se to dalo říct i o současné české kinematografii. (884., 4. I. 2014) (04.01.2014)

O tom, že umění nestárne, se lze přesvědčit třeba v legendárním snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Film samotný má několik pásem - literárně motivované pásmo vypravěče, hrané pasáže a pásmo kouzelníkova představení. Zatímco první a především druhé pásmo je determinováno dobou vzniku filmového díla (žánr satiry, mizanscéna...), pásmo třetí dává v patrnost, že krásné má jakousi nadčasovou platnost. Vystoupení cirkusu coby otisk dobově oblíbené laterny magiky a černého divadla, komponované jako soulad baletu, pantomimy a hraných pasáží za použití kolorovaného obrazu a jednoduchých optických triků přineslo nádherný univerz čirého uměleckého zážitku, který je univerzálně nosný dodnes. Vojtěch Jasný spolu s Janem Werichem ve své alegorii propojili poetické i zábavné a vznikl tak jeden z prvních snímků později tak slavné České nové vlny, která se z Jasného filmu nesčetněkrát inspirovala... (30.10.2011)

Tento film vnímám především jako zajímavé svědectví doby. Po Stalinově smrti bolševici tak trošku tápali, jak se mají chovat k sobě navzájem, k vnějšímu světu a k poddaným. Chruščov a Novotný představovali generaci, která znovu otevřela od dvacátých let zdánlivě uzavřenou otázku, co vlastně si má předvoj dělnické třídy se svou mocí počít? Jak víme, vše se vyjasnilo v osmašedesátém. --- V mezidobí ovšem mohla nejen vznikat, ale být i publikována díla v dějinách bolševismu neslýchaná. Společenská satira Jasného, Brdečky a Wericha právem sklízela úspěchy doma i ve světě. Výkon po všech stránkách úctyhodný, jistě, ale superlativy jsou na místě jen tehdy, pokud nezapomínáme na místo a dobu vzniku. --- Dovolím si přirovnání: O pár měsíců dříve měla v Rusku premiéru Šostakovičova Třináctá symfonie ‚Babij Jar’ zhudebňující Jevtušenkovy verše. O ruském antisemitismu, strachu z tajné policie, nedostatku zboží v obchodech, utrpení a ponížení ruských žen, a o kariéře, kterou básník dělá tím, že „nedělá kariéru”. Šostakovič měl tenkrát v Rusku status ne nepodobný Werichovu u nás - nedůvěra mezi ním a režimem byla vzájemná a důvodná, leč přece jen šlo o respektovanou celebritu, která projevovala jistou ochotu s režimem spolupracovat. A tak, s určitými obtížemi, Šostakovič svoji symfonii protlačil. Když jsem za husákových časů pobíral rozum, byla pro mě jako zjevení, zázrak, že bolševik mohl kdy připustit veřejné provozování tak jasné a konkrétní kritiky svého režimu. --- Jenže - a k této pointě svým přirovnáním směřuji - jakou hodnotu toto dílo (a většina dalších Šostakovičových děl) má ve srovnání s vrcholnými díly světové hudby 20. století? Inu, spíše průměrnou. Je to krásná hudba, ale s významem děl Schönberga, Stravinského, Hindemitha a dalších se měřit nemůže. Ostatně, již v šedesátých letech byla beznadějně zastaralá. Stravinsky ji přesně charakterizoval jako „provinční“. --- A právě takový je Jasného Kocour. Havelka byl vynikající skladatel, žádný filmohudební nýmand, ale okouzlení broadwayským muzikálem (Bernstein?) byla čistě dobová záležitost, u nás nijak originální (Šlitr), a pro mě osobně odjakživa spíše otravná. Werich byl vždycky dobrý divadelník a herec, jenže jeho moudra nikdy nebyla zcela původní, s přibývajícím časem trpěla inflací a v atmosféře nekritického uctívání Werich ztrácel schopnost sebekontroly, hrál sám sebe. A samotný příběh s kocourem? Velmi dobrá lokální satira, řekl bych. Dosti znehodnocená tím krotkým vyústěním, že morální kompas nalezneme v dětech… no, tak že bychom jim snad rovnou přiznali volební právo a paritní zastoupení v parlamentě? (01.01.2011)