Hrdina až do konce

Pomalý, melancholický typ filmu "pohlazení duše", nijak otravně sentimentální, který podpírá parta skvělých herců, ale vyloženě stojí a exceluje na charisma Sama Elliotta. Nemyslím, že uspokojí každého, ve mně ale rezonuje a řadím do kategorie na sklonku života, vedle svých oblíbených Sunset Limited, Get Low, The Straight Story. (06.05.2018)

Doufám, že mi jednou bude tolik, co Tobě, můj hrdino. Vím, není to zas bůh ví jakýkoliv věk, ale teď by mi to stačilo. Ještě mi do Tvého hodně zbývá a kdo ví, co bude zítra. Možná si taky ubalím jointa, sednu si do křesla a budu sumírovat svůj život, u kterého je v Tvém případě už možná vidět cílová čára. A pokud budu usínat po boku s takovou kočkou, co Ty, bude mi to asi stačit. Jasně, že bude, prostě musí! I kdyby to bylo na pár týdnů, nebo měsíců, tak to přece za to stojí. Nevzdávat se, bojovat a jít dál, i když je už skoro načase. Ještě není tma, ale stmívá se... (25.11.2017)

„Barbecue omáčka Lonestar, dokonalý společník pro vaše kuře.“ Hned začátek s namlouváním reklamy mě pobavil a okamžitě se mi vybavilo Ztraceno v překladu, kde má hlavní hrdina-herec podobnou „zábavu“. A ještě jednu věc mají tyhle 2 filmy společné. Role byly svým představitelům psány přímo na tělo. Elliot sice není Murray, ale to neznamená, že mu chybí charisma, očima a hlasem toho s přehledem uhraje víc než mnoho jeho mladších kolegů. A na věk nenarážím náhodou, The Hero je právě o stáří/stárnutí a vyrovnávání se s ním (a neodvratně blížícím se konci). Což možná nezní kdovíjak lákavě, ale opak je pravdou, já se bavil. Až do otevřeného závěru, který byl fajn, ostatně nebylo třeba zbytečně tlačit na pilu. Přemýšlivý, bilancující, posmutnělý…ale každopádně hezký film, kterému přiklepávám solidní 4*. „Takže ty nechceš slyšet, co se mi zdálo?“ - „Přesně.“ - „Naser si.“ - „Mě to prostě nezajímá, kámo. Uvažuj o tom, chci říct, je to tvůj sen.“ - „A co filmy? Ty tě zajímají?“ - „Jasně. Filmy miluju.“ - „Filmy jsou sny jiných lidí.“ (30.09.2018)

Melancholický character piece a tak trochu dekonstrukce Elliottovy kinematografie. V podstatě takové důchodcovské JCVD. Bez nějakých moc zvratů, ale zato plné emocí a artové tak akorát, aby to vypadalo pěkně, ale ještě to nestačilo být dost sebezahleděné, aby vám to začalo lézt na nervy. Ale seriózně – je to moc příjemný film, Sam Elliott ho táhne v podstatě sám (i když Nick Offerman mu nahrává fakt solidně!), a i když to celkově nijak echt nevybočuje ze žánrových standardů, režie a herecké výkony jsou natolik silné, že je to ve výsledku vlastně jedno. Plus se to zvládá elegantně vyhnout i oběma variantám konce, které vás napadnou. A pak je tu ten Elliott. A Offerman. A tak. (08.08.2018)

Co k tomu napsat? Musím se přiznat, že úplně nevím. Tak prostý příběh, ovšem skutečně krásný a dojemný – chvílemi jsem opravdu slzel – a místy mi atmosféra trochu připomínala The Mule. Sam Elliott byl perfektní, jeho charisma je přímo oslňující (to možná není nejlepší přirovnání, ale na lepší teď nemám, ještě mi hraje písnička na konci závěrečných titulků a je to prostě nádhera). Nemluvě o jeho hlasu (a kníru), který dokáže pozvednout i reklamu na Doritos s mnou neoblíbeným Lilií die Nase Y. Před ostatními herci a všemi dalšími, kteří se podíleli na tomto filmu smekám a děkuji jim. A když už jsem u toho děkování, tak nesmím zapomenout na Real Toma Hardyho a jeho seznam filmů zasluhujících větší pozornosti. Tam jsem totiž k tomuto snímku přišel. A jsem za to moc a moc rád... (23.05.2020)