Fantom opery

Legendárny klasický gotický horor, ktorý vo svojej dobe ešte nebol považovaný za gotický a v tej dnešnej už nespĺňa kritériá hororu. Atmosférické divadelné katakomby a tiene na stenách sú ale stále úchvatné. Film by bol ale polovičný bez dokonalej práce maskéra na vizáži fantóma. Film ma zaujal tempom, nečakal som, že neobvykle dlhý film (moja verzia má 107 minút) mi utečie ako voda a sprievodnou hudbou, ktorú by som si rád vypočul aj naživo, napríklad v opere. Apelujem na vlastníkov práv, aby pripravili remasterovanú verziu, na dvd z Lacných kníh sa občas úplne stráca obraz. 90%. (24.10.2012)

První filmová verze Fantoma opery sice disponuje podobně "charakterním" hlavním hrdinou jako například německý Upír Nosferatu, má přesvědčivé herce ve vedlejších rolích a působivé dekorace, ale přesto se nejedná o horor hodný statutu legendy. Nosferatu byl unikátním výplodem expresionistického hnutí se špičkovou vizuální souhrou v celém rozsahu mizanscény a s deprimujícím nádechem v každém promyšleném záběru, Fantom je zručně odvyprávěný a nenudící, ale přehnaně melodramatický a v některých scénách zbytečně groteskní pokus o americké hororové umění, z něhož zamrazí pouze zásluhou vynikajícího maskování Lona Chaneyho, které by se suverénně uchytilo i v dnešních filmech. Orientace na rozervaný duševní stav nešťastného monstra je každopádně velmi přesvědčivá a právě díky ní neupadl film v zapomnění, ale stal se oblíbenou a často citovanou klasikou... 70% (14.12.2015)

Chaneyho Fantoma opery si určitě zařadím mezi pětici nejděsivějších horrorových postav. Když mu Kristýna strhla masku, málem jsem si nadělal do spoďárů. V tomhle ohledu fakt vymakaný kousek. To občasné teatrální herecké přehánění k podobným snímkům prostě patří a asi by vypadalo blbě, kdyby tam nebylo (ty baletky, které se během rozhovoru tu a tam z ničeho nic zatočí na špičkách mě i bavily). Davové scény mě až překvapovaly. Masky parádní. On ten film má vlastně jen jednu chybu a tou je jeho délka. Je až moc dlouhý. (21.01.2012)

Nechci trpět předsudky vůči anglicky mluvící kinematografii, ale moje dosavadní poznatky vyznívají bohužel nekompromisně - s výjimkou D.W. Griffitha (mj. průkopníka zoomu) nenacházím v této oblasti žádný podobně významný zdroj inspirací, narozdíl od technicky a výtvarně interesantních Němců či Francouzů, a i tento film (jeden z nejslavnějších ve své době) je tím případem. Cítil jsem se podobně netknutě jako u raného Hitchcocka, nejčistším příkladem budiž jeden ze symbolů Fantoma opery - pád majestátního lustru - mnou prolétl jako Concorde. Jediné, co si i po dlouhé době od natočení zasluhuje slova chvály, je Lon Chaney a jeho (na poměry němého filmu) civilní herectví, které dodává filmu aspoň tu špetku napětí. Vedle něj odvedli dobrou práci i maskéři, chvíli jsem měl pocit, že se dívám do zrcadla. :-) Necítil jsem se otráven, ale pokud někdy přijde řeč ohledně slavného Lerouxova románu, vzpomenu si vždy na slavné muzikálové podání Andrewa Lloyda Webbera s výbornou Sarah Brightman. 50% (12.11.2010)

Fantom opery se snaží kondenzovat šokující hrůzu a rozpadá se mu přitom celek, skýtající v obtížně přístupných zákrutách svého labyrintu mnohé temné otázky, jež by mohly anatomizovat tu kalnou interiérovou, podzemní existenci, která se skví (či spíše ztrácí) v centru jeho (ne)pozornosti, a dosáhnout tak sugesce hrůzy opravdové. Nadto je tento raný pokus ještě vychýlen z vypravěčské osy zacílené k marné pointě, statickými jevištními mezihrami, které by přeci bývaly mohly být dokonalými tapetami smutku osamělého vyděděnce, kolorujícími jeho věčnou nespavost. Ptal jsem se, co je to za život v propasti, jaké jsou city neživené sluncem, ale plynovými lampami, leč dozvěděl jsem se, že pod maskou není víc než přespříliš snadno uvěřitelná legenda. (14.07.2011)