Přežil jsem svou smrt

Tonda "Bivoj" Majer byl frajer, že to přežil? Nebo byl frajer, že přiznal, že přiznal díky jiným, kteří byli lepší a zemřeli, aby on žil? Dle mého kombinace obou. Patnáct let po válce bylo dost přeživších, aby se díky jejich vyprávění podařilo Vojtěchu Jasnému dobře vytvořit atmosféru koncentračního tábora Mauthausen. Silnými scénami jsou úvodní nástup, zpěv Ave Maria (ani Lucie Bílá mě nedojme tolik jako židovský zpěvák na skále), schody smrti (skutečně existovaly a šlapal po nich i jiný "Tonda" a to Novotný, pozdější československý prezident). Pro sportovní fanoušky tu boxu moc není. Film také není určen pro popírače holocaustu, mohli by mít z toho srdeční, žaludeční a mozkové či jiné problémy. Opravuji se je to film přesně pro ně. Mimo jiné pivo u Fléků jako protislužba ano, ale bramborák jako přídavek ve stejné destinaci je už vydírání. (07.12.2020)

„Dostal jsem strach, že mi má lež vynese něco horšího než rány. Ale později jsem si uvědomil, že to byl jediný způsob jak s nimi mluvit. Skromnost byla u nich zbabělostí, drzost byla chlapská.“ Přežil jsem svou smrt staví na trochu jiném typu hlavního hrdiny. Odvaha a vůle žít by se dala považovat za v podstatě samozřejmost, ale on má tu výhodu, že je ve výborné fyzické kondici a věří, že právě díky ní má šanci přežít („…díval jsem se na cestu do koncentráku jako na těžké utkání“). A divák mu pak i fandí, jak kdyby byl zrovna v ringu. Zejména při těch scénách, kdy mu hrozí bezprostřední smrt. Když nosí pytle, hází chleba či třeba zrovna tahá kamen do schodů (nejdelší, ale možná i nejpoutavější pasáž filmu společně s výslechem). Ale jak sám přiznává, nedostal by se tam, kde je, bez pomoci kamarádů…jakože vedlejší postavy byly neméně zajímavé, nejvíc mě zaujal Menšík. 5* nedávám čistě z jediného důvodu; ten národně-politický podtext je bohužel až příliš citelný a tvoří tak jedinou kaňku na jinak výborném filmu. (08.02.2018)

Snímek přináší nečernobílé pohledy (jen si poslechněme, že se tu otevřeně mluví o kolaboraci některých vězňů, bordelech pro část z nich - těmi bývali většinou kriminálníci, jak tu vypadají kápa a blokoví) na svět nacistických represivních zařízení, postava boxera spíše funguje jako extrakt různých příběhů, které se zde udály a mohly udát. Řekl bych, že toto je snímek, který by se spolu s Boxerem a smrtí (ten je koncipován jinak, jako gradující, Jasný pracuje s všednodenností koncentráku) měl nejvíce zamlouval těm, kteří nějakým prošli. Vím dobře, jak někteří mají výhrady ke způsobu zpracování Daleké cesty a i Lustigově optice (tím pádem i Transportu z ráje). (13.03.2014)

Po atmosferický stránce Jasný exceluje, řada scén si stále zachovává působitost, trochu předimenzovaná, ale originální a osobitá je scéna s židovským pěvcem zpívajícím vězňům Ave Maria. Příběh mě ale příliš neoslovil, to, co se snaží obraz navodit, to diktovaná shcematičnost, uhlazenost a až nevěrohodnost v konání a promluvách postav často až potlačuje. Ani Peterkův výkon mi v hlavě příliš neutkvěl, to už spíš Menšík ve velmi netradiční roli, dle mého ve filmu ani zajímavější postava není. (19.12.2009)

Jeden z prvních filmů Vojtěcha Jasného, a další z ukázek jeho neoddiskutovatelného talentu. Při čtení popisu děje by se mohlo zdát, že jde o inspirační zdroj pro Triumf Ducha s W. Dafoem a E. J. Olmosem, ale není tomu tak. Drama, jemuž vévodí vynikající (a skutečně nabušený) František Peterka, se soustřeďuje na sounáležitost vězňů a hluboce lidské okamžiky tváří v tvář nepochopitelně jakéhokoliv náznaku citu prosté mašinérii spíše než aby šokovalo groteskními scénami večírků pro esesmany. Vojtěch Jasný dokázal s pomocí vynikajících herců vytvořit velmi soudržný film, obsahující několik scén nejen hodných zapamatování, ale takových, jaké si nejde nepamatovat. Jednou z nich je samozřejmě scéna na schodech, druhou Ave Maria, a našlo by se jich ještě pár. To je na pouhou hodinu a půl více než slušný výkon, řekl bych. A to jsem ještě nezmínil precizní práci pokud jde o realismus - vězňové stejných národností spolu mluví svým rodným jazykem, používají tlumočníky (kteří někdy tlumočí tak jak se jim hodí), mluví s přízvukem atd. atd. Myslím, že jde o film neprávem zapadlý vedle např. celkem pravidelně reprízované Modlitby Pro Kateřinu Horowitzovou. S touto nejvyšší třídou rozhodně snese srovnání, byť nejde hlavně díky trochu zvláštně a zkratkovitě působícímu konci o úplně rovnocenné soupeře. Já každopádně dávám 80%. (22.09.2012)