Touha

Vojtěch Jasný a jeho poetické filmové radosti. Obyčejné malé příběhy či někdy spíše jen útržky lidských osudů, v ročním koloběhu od jara až do zimy, zároveň zde představují koloběh života od narození až po smrt. Scénář, hudba, kamera a herci zde vytvářejí přímo dokonalý celek. Zdánlivě nesouvisející povídky pojí ve výsledku více zajímavých prvků, například kytka loučních květů, která se objevuje při narození dítětě, mládežnického rande i návštěvě maminky v nemocnici. Příjemnou a zcela pohodovou atmosféru jarní a letní povídky postupně vystřídávají dramatické zápletky ze života dvou žen v pokročilém věku. V třetí "podzimní" povídce určitě nezapomenu na snad životní výkon Věry Tichánkové, statečně bránící svůj statek proti násilné kolektivizaci na vesnici, ze závěrečného příběhu vrcholícího v zimě pak především na několik krásných poetických výjevů. Ty smutné pejskovy oči, marně hledající svou paničku, to dojme... Film je také o tom, že každý hledáme jisté štěstí. Stálé zázemí, velkou lásku, odpověď na záhadné otázky. ,,Staříčku, kde končí svět? ...a kdybych pořád šel a šel, došel bych tam? ...kdybych letěl letadlem, doletěl bych tam?" 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (08.10.2019)

Poviedkové filmy vo všeobecnosti trpia na nevyváženosť úrovne jednotlivých fragmentov. V Jasného filme je už problémom aj nájsť časti, ktoré sú zaujímavé pre súčasného diváka. Mne na minimálny dobrý pocit postačovali dedinské reálie z päťdesiatych rokov, začínajúci herci a dobová odvaha v tretej poviedke. Ono tam pravdupovediac ani oveľa viac nebolo. (27.11.2014)

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne. (03.05.2007)

Lyrická linka se táhne českými filmy snad po celou dobu české kinematografie, od náznaků a delších partií, až po vyloženě lyrické filmy, především z konce padesátých a v šedesátých letech. A nemyslím tím jen filmy typu Romanca pro křídlovku nebo Rozmarné léto, ale i filmy tragické, jako je třeba Obchod na korze. Později od sedmdesátých let dále byl tento žánr vytěsňován socialistckými veslohrami (s odpovídajícím gagy a "hláškami", které si lidé opakovali v hospodách), později různými akčními spletenci, a ted to nejspíš bude fantasy. Ale to jen čistě teoreticky, česká kinematografie posledních 40 let mě příliš nezajímá, neboť ji považuji za pokleslou. Jasného české filmy z šedesátých let ovšem patří k tomu nejlepšímu, Jasný dobře ví, že lyrika není jen schilerovské rozplývání se v přírodě (romantika), ale patří k ní i smutné a zádumčivé barvy, vize budoucnosti a životní reflexe. Čtyři povídky filmu Touha jsou vyrovnané a "patři k sobě", nedá se říct, že by některá byla výrazněji lepší nebo horší. (25.11.2014)