Touha

Jasného útěk před schematismem doby k poetice, lyrice a symbolismu... Oslava venkova, venkovského života a s ním spojených tradičních hodnot. Bezpráví 50. let je ovšem ještě zatlačeno někam mimo Jasného film (a skrytě čeká na Všechny dobré rodáky). Touha je skromný snímek o skromnosti a opravdu zajímavém uměleckém konceptu popírajícím schematickou dobovou tvorbu. Vynikající herci a nádherná Jana Brejchová... (24.11.2014)

Ako séria impresionistických obrázkov je Touha výnimočná, ako poviedkový film mi pripadá dnes už trochu naivná. Jasný natočil film o zrode a zániku života a cykloch a vybral si na to 4 poviedky. Tej prvej sa potešia deti, tej druhej všetci muži, pretože je tu mladá Brejchová a tie dve posledné sú už viac filmovejšie. Najviac toho prináša tá tretia, Anděla. Ale žiaden myšlienkový zázrak sa myslím nekoná. Symbolicky možno pripomenie Dovženkovu Zem, najmä však nepôsobí vtieravo budovateľsky. (29.11.2014)

Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara. (25.03.2012)

Jasného povídkový film je značně symbolický. Začíná jarem a narozením člověka, končí zimou a smrtí ... a po ní narozením nového člověka. Jaro je nádherné, všechno kvete, všude spousta mláďat, bezstarostné dětství. Podzim života a čekání na smrt je rozhodně neveselé. Málem bych zapomněl ... krásná Brejchová! (09.06.2011)

První dva krátké filmy jsou bez pointy, u toho druhého alespoň čiší romantická pohoda. Anděla se nese v duchu "klidně chcípnu, jen když mám majetek". Tento nepochopitelný životní postoj je však velmi dobře zahraný, jedná se zřejmě o životní roli Věry Tichánkové. Poslední povídka byla nejcitlivěji a nejcivilněji natočena. Možná jí prospěla absence známých hereckých tváří, Racek měl jen štěk. (22.12.2012)